Škola dôstojnického dorastu

Emil ŠmejkalEmil ŠMEJKAL: - "PRASEČÍ HODY".
 "Kremnická kasáreň malovaná…! Nikdo z absolventů ŠDD jistě nezapoměl na naše kasárna, tak jak je známe z let 1954-57. Vedle "negativních" zón (negativních z hlediska využivání), pozitivně působila rozlehlost, zeleň, krása luk a pásma lesa v těsném sousedství. Idylu dotvářeli pasoucí se koně a ovečky. V maštali kvičela prasátka, hlavní hrdinové tohoto příběhu. Na hřišti "kroužila " četa ŠDD-áků, odmítajících pochodový zpěv v plynových maskách.
        Všechna tato zvířátka, včetně žáků ve výcviku, byla velikou láskou náčelníka týlového zabezpečení (NTZ) majora Gatnárka. Laskavý člověk a starostlivý hospodář si od nás , žáků vysloužil přezdívku "otecko".
        Jednoho dne, při čtení denního rozkazu (DR) náčelníka školy jsem se dozvěděl, že spolu s dalšími třemi žáky, jsem byl ustanoven do funkce pomocníka NTZ v pomocném rolnickém hospodářství. Kritéria utajovaného konkurzu byla zřejmá na prvý pohled. Minimální výška okolo 180 cm, atletická (mírně obézní) postava budící respekt, čestnost a nepodplatitelnost. Z výčtu vlastností, je jasné, že úloha, pro kterou jsme byli vybráni je důležitá a nebezpečná! Následovalo poučení: "Chlapci, vašou hlavnou úlohou bude zaistiť, bezpečné naloženie a prepravu našich prasiatok na Mestský bitúnok. Tam sledovať prasiatka na porážkovej linke od začiatku až do konca . Nedopustiť,za žiadnú cenu, zámenu našich prvotriedných,na kvalitných ŠDD-áckych pomyjoch odchovaných prasiatok, za "akúsi mrcinu." Zvlášť kontrolovať váženie, nenechať sa oklamať!! Po návrate do kasárne prekontrolovať presnosť váženia na našej váhe. Splnenie úlohy mi budete osobne hlásiť!"
        Rozkaz je rozkaz!…. Když nadešel čas, začali jsme nakládat "prvotriedne bravčové". Dopravním prostředkem byla bryčka, tahaná všem známým koníkem - ŠEMÍKEM. Tento koník patřil nerozlučně k ŠDD a někteří kecálkové tvrdili, že ŠEMÍK miluje všechny žáky a většinu z nich už zná po jménu . Obdobně, až na to milování, to bylo s jeho opatrovatelem, kočím Frantou Šimanovským. ***
        Samotné nakládání bylo velikým zážitkem. "Prasečí děti" našeho otecka měli hmotnost okolo 1 tuny. Po jejich naložení jsme byli dokonale provoněni směsicí vůní prasečích, a vůní vlastního potu. Tato malá nepříjemnost nás okamžitě sblížila s mým spolujezdcem. Cesta až za Městskou bránu probíhala hladce. Za ní vydal vrchní vozataj koňský povel: "Prrrr….rrrr!" a se slovy " Tu to máš, ja si idem kúpiť cigarety!" mi předal řízení a opratě. A tak jsem počas zastávky, stál s povozem a dvěma prasátky na palubě na tehdy nejrušnější kremnické komunikaci, a radoval se z obdivných pohledů spoluobčanů. To však nebylo to nejhorší! Kůň po delším čekání zneklidněl, začal přešlapovat, pofrkávat a pohybovat se tu dopředu , tu dozadu nebo na stranu , a jevil chuť s celou tou naší parádou odpochodovat. No, a protože jsem neměl v té době řidičské oprávnění třídy KP-1T (kůň+ povoz do 1 tuny) zneklidněl jsem i já: Rozdíl mezi koňským, a mým zneklidněním však byl značný. Kůň zneklidněl, protože ho dlouhé čekání naštvalo, ne-li nasralo, i k tomu došlo, a já pro zjištění, že asi nejsem na úrovni očekávání našeho "otecka", a že ho zklamu. Psycholog by řekl, " kůň jednal svobodně, ty pod tlakem zodpovědnosti!"
        Po mobilizaci všech sil, jsem se odhodlal na pokusy s ovládáním koníka pomocí odpozorovaných koňských povelů. Koník kupodivu poslouchal, správně reagoval a tak, když můj partner vyšel z krčmy - odvážil jsem se popojet mu vstříc asi 15-20 m: Bylo to nutné! Nešlo jen o cigarety. "Odskočení" trvalo hodnou chvíli, a když Franta nasedl byl pořádně rozpálený. Usoudil jsem že k cigaretám ještě dokoupil několik rumů.
        Při dalších výjezdech na Městská jatka jsem se značně zdokonalil v kočírování. Franta mi udělil třídu "Kp(ind)S.V." (samostatné řízení koňského zápřahu na suché vozovce) a povolení kočírovat po celou cestu na jatka. Tyto cesty se opakovaly jen několikrát, ale do smrti na ně nezapomenu.
Na jatkách už to byla rutina: Metody porážky však byly v těch letech dost nehumánní: omráčený kus pacholci podřezali, opařili v bazénu, zavěsili na háky, vykuchali…, nemám na tuto zkušenost dobré vzpomínky. Úlohy ZNT jsem splnil do písmenka. Cesta domů už byla poklidná. "Kontrolní" vážení na ŠDD-ácké váze sedělo, takže jsem obstál.
        Jak vidíte kamarádi, spolužáci, také mou zásluhou bývala na jídelníčku čerstvá bravčovinka, hurky, tlačenka apod. Bylo tomu tak i na veselých plesech našich velitelů, kterým jsem k tomu, coby člen kapely vojáků základní služby z naších kasáren občas zahrál na klavír. Zvláštní kategorií potraviny pocházející ze zmíněných porážek byly škvarky. Legendárními se staly slova našeho starostlivého "otecka" : "Chlapci, máte čo jesť? Dozorčí choďte do skladu, a doneste chlapcom chlieb, marmeládu, a škvarky! Nech nehladujú!" Tato slova se mi vryla do paměti tak, že se teď ohlížím, jestli za námi "otecko" nestojí.
        Ještě slůvko nakonec. Při ročním hodnocení výsledků pomocného hospodářství jsem byl velitelem odměněn, za asistenci při porážkách prasat, částkou 250,- Kčs.
        O majorovi Gatnárkovi nikdy nemohu hovořit s despektem, i když jeho uniforma nebyla vždy "úplně elegantní". S velkou úctou jsem na něho myslel na letišti v Českých Budějovicích, kde jsme vykonávali funkci pomocných mechaniků letectva. Po cca 12 hodinách zabezpečování létání tamního leteckého pluku nás čekala večeře v podobě hrachové kaše a 12 cm kabanosu. A to bylo "lepší" menu.
        Poznámka
: Autorem přezdívky "otecko" a koňské přezdívky "Šemík" je žák Jan Vileta. Tentýž mě (i z jiných důvodů, než jsou ty uvedené v příběhu) ztotožňoval s koněm Šemíkem. "Přísahám! Jestli s tím nepřestane, odvezu ho na bitúnok!" 


      JAK JSME SE ZDOKONALOVALI V TAKTICKÉ PŘÍPRAVĚ
        Ač mladí, pod laskavým vedením velitelů podagogů, jsme stihli během studia na ŠDD - Kremnica, ledacos i maturitu, spartakiádu, lyžařský výcvik,letní výcvikový tábor, ale také poměrně náročnou a intenzivní vojenskou přípravu.
        Možná to bylo i volbou metod - vedle základních, byly s velkou oblibou využívány metody pomocné: sobotní úklid s prohlídkou 3 x opakovaný, spojený se zákazem návštěvy kina, ranní docvičování, pochod (běh) v ochranných maskách - mimořádně oblíbený, atd. Pro zvlášť zarputilé byla určena místní "basa".
        Takováto zátěž měla za následek značnou disproporci mezi časem stráveným plněním povinností a časem potřebným k regeneraci sil. Celý další život jsem pak, při odpočinku měl výčitky svědomí, že marním čas, že jsem něco zanedbal.
        Je tedy přirozené, že v našem věku, který osciloval kolem magických čísel 14 a 17, jsme se při vojenském výcviku, dopouštěli chyb a omylů, mávajících většinou tragikomický charakter. Na jeden takový omyl si rád s vámi zavzpomínám.
        Smer LVT
Situace: Přesun (pěšky) po trase Kremnica - Sklenné, výstroj či výzbroj - plná polní. Cíl - zvýšit odolnost a vytrvalost, přecvičit

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

s žáky ŠDD přežití v polních podmínkách s využitím vlastních prostředků cvičících a v určeném čase dosáhnout stanoveného cíle, při pochodu přes město - zpívat! Povětrnostní podmínky: pěkně a teplo.
        Nálada: dobrá.
        Z počátku šlo všechno jako po drátku. I později to šlo - projevovala se již dobrá fysická a psychická kondice. Potíže nastaly, když naše kolona zastavila v údolí pod lesem k odpočinku. Rozkaz velitele zněl: " Připravit se na přenocování v lese! Vybudovat 150-200 metrů za okrajem lesa s pomocí vlastních a přírodních prostředků, úkryty a místa pro odpočinek. Dodržet zásady ostražitosti, být připraveni na možné působení průzkumu protivníka!"
        Potom přišla ona kritická věta, mající "dalekosáhlé" následky. "VEČEŘE SE BUDE VYDÁVAT V 19,30 - POD LESEM!"
        S mým dobrým kamarádem, spolužákem z čety E3 Janem Viletou - dnes velikým bosem plzeňské energetiky, jsme se okamžitě pustili do díla. Výsledek byl překrásný brloh pod rozložitým dubem. Medvěd by záviděl.
        V určeném čase jsme vyrazili na večeři. Guláš byl jedlý, a také sladký čaj nám přišel k chuti. Prostě idyla!
        Ale chyba lávky! Při a po konzumaci jsme jaksi nevnímali jak rychle, jak už to v horách bývá, se smráká. K našim brlohům jsme vyrazili už ve tmě. Všechno v lese vypadalo úplně jinak. Protože jsme si za světla neurčili ani azimut,ani orientační body a neodkrokovali vzdálenost k našemu "lesnímu hotelu", klopýtali jsme k němu metodou " naslepo".
        Metoda se však ukázala být velmi málo efektivní po půl hodině marného hledání jsme to vzdali a uložili se do tlejícího listí.
        Na klidný oddych však nebylo ani pomyšlení! Vědomí, že jsme ztratili kompletní výstroj včetně dvou samonabíjecích pušek vz. 52 nás "drvilo" až do rozbřesku. Potom přišla úleva. Při ranní toaletě jsme zjistili že navzdory evidentně nevědecké metodě návratu z večeře jsme se přiblížili k "základnímu táboru" - brlohu s jen asi pěti procentní chybou 10 -15 metrů od skutečného místa odpočinku. Nám svěřený erární majetek byl nedotčen a kompletní.
Ze šťastného konce tohoto příběhu se však neradovali všichni spolužáci. Jak se ukázalo, velitel čety, nadporučík Michálek, v úloze nepřátelského průzkumníka,odebral, bez odporu a ztrát na životech spícím adeptům vojenského řemesla několik (počet už přesně neznám) pušek již vzpomínaného vzoru.
        Ranní nástup se konal ještě před snídaní a měl 2 body: první - náročný třicetiminutový výklad jak má voják plnit rozkazy, jako oko v hlavě chránit svou zbraň, plnit ustanovení přísahy a základních řádů. Druhý - stručný, znamenající pro nás paradoxně vysvobození - vyhlášení trestů, udělených hříšníkům velitelem. Naše mládí a nezkušenost bylo zohledněno!
        Na práci našich tehdejších velitelů si vážím to, že byli vždy s námi. Na rotě, na pochodu, na tanečních,všude. Některé metody, ovlivněné dobou a tehdejšími zvyklostmi jim rád odpouštím. Jako velitel jsem později musel, potrestat velitele čet, absolventy renomovaných vysokých vojenských škol, kteří své vojáky opustili už při cestě do rozptylových prostorů pěšky. Sami jeli soukromým autem.
        Málo se naučili!
        My víc kamarádi!

© Emil Šmejkal - Košice , leden 2004
---------------------------------------------------------------------------------------------
poznámka pod čarou: Autor příběhu garantuje stoprocentní soulad s realitou.


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk