Škola dôstojnického dorastu

 Z DENNÍKU

Vyštrachal jsem ty svoje deníky a začal jimi listovat a číst. Bohužel, většinou to jsou jen strohé popisky deního režimu a osobní pocity. Je toho ale několit set stránek vybledlým inkoustem a někdy i nečitelným rukopisem, že se to nedá stihnout ani přečíst. Pokud by se někdo zajímal o stavy počasí před padesáti lety, tak tam najde skoro vše. Jen tak pro ukázku opíši "pár" řádků popisujících první seskoky na Očové............

       1.6.1956 - pátek
        5.15 hod Budíček 5,15, v 6. hod odjezd na Očovou. Cestou máme defekt a vyměňujeme pneumatiku na autobuse. Příjezd na letiště v 10 hod.
        Stavíme stany a jsme rozděleni do skupin - jednu vede Jerguš, druhou Kriváň a začíná přezkušování. Pak si balíme padáky PD-47 a PZ 47.
        V 7 hod. máme zabaleno. Pak večeře - totéž co k obědu t.j. řízek, chleba a čaj.
        Ve 21.30 večerka. .......

       2.6.1956 - sobota
       Budíček 7,oo hod. začínají seskoky. Každý si připravuje svůj padák. Výsadek tvoří instruktor a dva kluci. Seskoky jsou z Frčarda - stará americká mašina. Jsem v posádce spolu s Bubeníčkem. Po nekonečném stoupání máme výšku 650 m a já skáču jako první......
        "Připravit" štekl povel.
        "Provedu připravit" řvu v hluku motoru a větru.Vylézám z kabiny. Vítr mi podráží nohy i ruce a tak se horko-těžko usazuji ve dveřích zády ke směru letu. Pode mnou "nekonečná" hloubka, srdce někde v ponožkách, v obličeji výraz posledního "pomazání".
        "VPŘED" další povel...
        "Provedu vpřed" nevím zda jsem to vykřikl nebo si jen myslel a odrážím se (spíše se skutálím skoro po hlavě) ze stupačky a tak padám dolů po hlavě a ne po nohách. Počítám... jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet .... let se zdá věčností a padák se neotvírá.... až teď trhnutí, zamává to se mnou jako s hadrovým panákem, popruhy mě praští do hlavy, nohy se rozlrtí jako gumové do stran a konečně se jakž takž padák uklidní (co padák, ale moje tělo).        Je klid - úžasné ticho a bílá kopule padáku nade mnou. Teprve teď se trochu probírám ze šoku a začínám vnímat sebe i okolí. Dojmů je tolik, že nevím co vnímat dřív       
        Konečně si uvědomuji, že taky musím přistát, země se dost rychle přibližuje a já stále tak v tranzu prožívám první seskok. Kde je cíl ??? Nikde ho nevidím .... aha bude asi za mnou. Snažím se otočí neposlušný padák o sto osmdesát stupňů - konečně se otáčí, ruce oálí od provazů a popruhů - musím na nich viset skoro celou vahou aby padák poslechl. Stejně se otočil jinam než jsem chtěl. Na štěstí však vítr mě nese k cíli a tak dopadám jak pytel brambor asi 90 kroků od terče. Konečně!!! Živ a zdráv mám první seskok za sebou.
Zoskoky na Očovej
      3.6.1956 - neděle
       Budíček máme již v 5.00 hod. Je mlha, ale k šesté hodině se začíná zvedat a tak pokračujeme v přípravě na druhé seskoky. Tentokrát jsem na řadě až asi na desátou hodinu. O půl desáté přijíždí autobus z Kremnice s našimi kamarády a taky učiteli. Chtějí asi vidět naše podělané zadky, ale to se jim nepodaří. V 10 hodin startujeme na druhý výsadek. Dnes jde vše o něco jednodušeji - vždyť už máme nějaké ty zkušenosti. Jdu z letadla jako druhý. Po nekonečném stoupání konečně nalétáváme na nad cílovou plochu a první parašutista vyskakuje. Dívám se za ním jak se mu otevírá padák a pak mi mizí z dohledu za letadle. Nový okruh a celá procedura s výstupem z kabiny se opakuje. Jde to mnohem lépe a i seskok jsem provedl skoro předpisově. Jen to manévrování s těžkopádným a neposlušným padákem dává zabrat a tak není divu, že dopadnout alespoň v blízkosti terče je jen zbožné přání. Let jsem si již více vychutnal a dopad sice nepředpisový ale bez úrazu. Balím padák a belhám se na letiště. Dnes totiž kříž nebyl na letišti, ale až na samém jeho konci protože na letišti byl velký letový provoz. Je dusno a bezvětří. Objevují se dost oblačnosti a cumuly rostou. To mělo za následek několika skákajících, že se dostali do stoupavého proudění a tak se jim pád zpomalil a dokonce v několika případek zůstali po nějakou dobu ve stejné výšce. Krásně se to projevilo na chování padáku který začal na okrajích třepotat a "mlaskat". Náhle jsou seskoky zastaveny - zvedá se vítr a začíná bouřka. Na štěstí netrvala dlouho a tak po obědě seskoky pokračují i když zůstalo zataženo. Alespoň nejí již takové vedro.
        Balím si padák na zítřejší poslední seskok. Večer v osm hodin se jdeme projít do Zvolenské Slatina kde je pouť. Zpátky to bereme s řidičem Martinovským přes pole a louky. Před námi je však potok a nemůžeme najít žádný vhodný brod či přechod a tak se vrháme v teplácích a keckách do vody. Do stanu se dostáváme až v deset hodin. Někde jsem šlápnul na hřebík a propíchl si chodidlo. Dost to bolí a mám jen strach aby mi to zítra nevadilo při posledním seskoku.
Pred štartom
4.6.1956 - pondělí
       Budíček je již v půl páté a jako včera je mlha. Seskoky mají začít již v šest hodin. Je sedm a mlha se teprve pomalu začíná zvedat Noha mi bolí, ale skákat budu!! Konečně v osm se mlha zvedla natolik, že se začíná skákat. Pro urychlení seskoků povoluje instruktor Kriváň seskoky i z Meta Sokola. Následuje krátká instruktáž o způsobu seskoku z tohoto letadla a mám tu čest skákat ze Sokola jako první. Start a stoupání je mnohem rychlejší a tak brzo dosahuje výšky skoro 750 m. Podle pokynů vylézám na křídlo, sedám si na bobek, pravou rukou se držím okraje kabiny a tu Kriváň zavírá tak, že mi ponechá jen škvíru na šířku dlaně. Za překrytem vidím jeho ruku kterou mi má dá pokyn k seskoku. Jsem opět zmaten. Sedím na křídle, zády ke směru letu, přede mnou ještě víc jak metr křídla a jak se mi zdá z mé polohy těsně za křídlem je výškovka. Mezera skoro žádná. Jak to říkal ? Mám se odrazit a skočit přes výkovku? Zmatkuji! A je to asi na mém výrazu vidět, neboť ruka která mi má dát pokyn k seskoku ukazuje "jen klid,seď, ještě je čas.." Jak ale čas letí - a to tak, že si myslím, že jsem na křídle snad hodinu, ruka zrychluje pohyb a tak zmatkuji znovu….. je to už pokyn k seskoku nebo co?
        Mám, nemám, mám, nemám …..
      V poli se rysuje vyrytá brázda po Brázdovi  Pokyny jsou stále rychlejší a tak dedukuji, že je to pokyn abych už zmizel. Na poslední chvíli si uvědomuji, že se nemám odrážet, ale jen se sešoupnout po křídle k odtokové hraně a padat. A tak padám. Pochopitelně zase po hlavě, ale to už je jedno. Padák se otevírá a já se uklidňuji, vše je OK. Klid, pohoda letu …. Ale ať hledám kde hledám letiště ani kříž nevidím, pode mnou jen pole a pole. Marně se snaží točit a najít alespoň náznak kam mám vlastně kočírovat. Ale to už se země blíží a já se musím připravit na přistání. Pode mnou je jakési poorané pole a tak dopadám do měkkého. Bohužel, mezitím se zvedl vítr a tak po dopadu se mi nedaří vylít padák a ten mi táhne po poli neznámo kam. Do obličeje mi létá plno hlíny, mám jí snad všude i v trenýrkách (opravdu byla to jen hlína - na to můžu přísahat! Konečně odněkud přibíhají kamarádi a zastavují mojí jízdu oranicí. V poli se krásně rýsuje vyrytá brázda hodná mého jména v délce přes sto metrů. Teprve později mě Kriváň řekl, že jsem vyskočil příliš brzo.
       Ale co, JSEM PARAŠUTISTA a dostávám parašutistický odznak Svazarmu. Ve čtyři hodiny přijíždí autobus, balíme stany, loučíme se s instruktorem Jergušem a Kriváněm a v půl osmé jme již v kasárnách. PS. Dojmů a historek ze seskoků by bylo pomalu na celý román. To snad až příště.

       © Jindřich Brázda - Přerov, březen 2004

       PS. Na seskoky jsem nezanevřel, ba naopak, skákal jsem rád a všude kde se dalo, takže mám asi 300 - 350 seskoků.
        Dojmů a historek ze seskoků by bylo pomalu na celý román. To snad až příště.


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk