Škola dôstojnického dorastu

 

Jan Kubálek: POSEDLOST
(ukážky z pripravovanej knihy)

Kapitola 6.

Následné dvě hodiny učil profesor Marek ve 4B. Těmto studentům zbývají necelé tři měsíce do maturity. Protože však z angličtiny nepíší maturitní písemku, mají na opakování učiva měsíc navíc. Přesto jejich učitel ví, že je nejvyšší čas pustit se do mimořádně usilovného studia, pokud chce student nejen maturitu udělat, ale odnést si do života jakési základní a utříděné vědomosti, které může v budoucnosti rozšiřovat dalším zvelebováním jazyka. Nebude-li pokračovat na vysoké škole, měly by mu jeho znalosti stačit, aby se domluvil s cizinci nebo v cizině tak, že si zajistí základní životní potřeby. Navíc, angličtina v posledních letech ovládla svět a vytlačila na okraj nejen esperanto, ale i takové jazyky, jako je francouzština, španělština nebo němčina. Ano, učitel to ví, ale co studenti? „Jsou leniví a nezodpovědní,“ myslí si Marek. Jako vždycky nahlas dodává: „Nastolíme tvrdý režim, podepřený důkladným zkoušením. Kdo nezvládne vybrané okruhy z gramatiky a nosná témata z konverzace, k maturitě nepůjde. Těm, kteří budou maturovat z němčiny chci připomenout, že dostanou-li z angličtiny nedostatečnou, nedostanou se k maturitě dříve, než si ji opraví a to znamená ztrátu prázdnin. Proto začněte intenzivně studovat, dokud je čas.“ Většina jeho svěřenců se ale jen uchechtává, klábosí o hloupostech a spoléhá na svatý týden. Jenže ten nemůže stačit nikomu, kdo nepracoval průběžně celé čtyři roky. A takových není ani tolik, kolik je prstů na obou rukách. Dnešní okruh gramatiky se týkal souslednosti časové. V konverzaci probírali hotelové služby. Obě hodiny byly velmi náročné, a proto neměl Ing. Marek čas na přemýšlení o konfliktu s kolegyní Chládkovou. Přesvědčil se, že studenti vědí, co je Reported Speech a BB hotel, což mu dává jakous takous šanci procvičit přinejmenším základní časové posuny a téma Travelling. Z dvouhodinovky se vrátil relativně klidný, vhodil knížky na stůl, oblékl si kabát a odešel do města. Má další hodinu okno a nechce riskovat pokračování střetu, který ho už mrzí, a pro který sám sebe peskuje, neboť keep your temper, je jedním z principiálních příkazů, o které se opírá Kantův kategorický imperativ: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Začíná jím ve všech třídách, v nichž učí, každý školní rok, a pokouší se tímto pravidlem sám řídit. Navíc měl od nástupu do školy pocit, že Ing. Chládková je velmi vstřícná, ba dokonce přátelská. Tenkrát, když jej zástupkyně představovala, zeptala se: „Nebude vám vadit, že je vaší kolegyní další stará bába a ještě k tomu ekonomka? Kde jste se prosím vás naučil, vy, inženýr, dva základní západní jazyky? Buď jste ohromný fanda nebo špion. Jinak si to neumím vysvětlit.“ Rozesmála ho. Odpověděl jí: „Určitě to druhé a pokud jde o mé pocity, nemějte péči, veliká pochybovačko. L´esprit, kterého jsem vyznavačem nebývá výsadou mladic a o vás je známo, že ho máte až přebytek.“ Obával se dokonce, že to trochu přehnal, když viděl jak se zatvářila, ale její nesouhlas se neprojevil nahlas. Zřejmě se ostýchala vrátit mu jeho odvážnou repliku, což, jak později zjistil neváhá učinit kdykoliv a komukoliv. V prvních dnech ve škole byla také jeho neocenitelnou průvodkyní po zvyklostech, zlozvycích i humoru jeho nového pracoviště. Kolegyně a kolegy mu představovala s gustem pařížské domovnice, takže ve velmi krátké době věděl, kdo je kdo a čemu se má vyhnout. Kromě toho byla na svůj věk neobvykle atraktivní. Vždycky se mu líbily ženy s dlouhýma nohama a nohy kolegyně Chládkové byly výstavní. Její ztepilá postava vůbec měla všechno, za čím se muži vždycky rádi ohlédnou. Po prvním spatření z alabastru vymodelovaných božských údů si okamžitě vzpomněl na nejkrásnější ženské nohy, které obdivovali všichni studenti Školy důstojnického dorostu v Kremnici, a které patřily němčinářce, slečně Paloukové. Ta o daru, jenž ji Bůh nadělil velmi dobře věděla a uměla jej výborně používat. K radosti a vzrušení nejstarších studentů i stydlivému zděšení nejmladších chlapců se velmi ráda předváděla obzvláště na schodech. Její prudké otočky, které způsobovaly, že se zvonová sukně rozevřela jako kalich květiny a odhalila nejen dech kradoucí krásné nohy ale i sněhobílé kalhotky, byly pověstné na celé škole a šířily její slávu nejen po vojenských posádkách a letištích celé republiky, ale i v zahraničí. Všude tam, kam se na své životní pouti ešdédáci z Kremnice dostali. Libor byl přesvědčen, že Klářiny nohy jsou jen o trochu (a to kdo ví, jestli)méně výstavné.„Jistě je dokonce vyšší, než já,“ myslel si, když ji viděl, jak se koketně natřásá před dospívajícími týnejdžry. „Je to kus!“ konstatoval i teď a vyčítal si znovu svůj úlet dnes ráno. Tu smeč skutečně přehnal a bude se muset omluvit. Stále víc a víc nabýval přesvědčení, že vlastně Kláru zná, a to podstatně lépe, než si to ona uvědomuje. Neodbytně se jej zmocňuje vzpomínka na dobu, kdy byl mladým důstojníkem a sloužil na letišti v Čáslavi. Svobodný a volný cestoval kdysi dávno z posádky do Klánova oznámit rodičům, že se chce své svobody zbavit. Chtěl se oženit. Musel jet v uniformě, protože nestihl jít na svobodárnu, aby si vzal civil. Dobrou náladu mu to ale nepokazilo. Bylo léto, červenec a den byl nádherný. Pamatuje si to velmi dobře. Teplý podvečer a pomalu jedoucí osobáček, prodírající se kopci Nízkých Vrchů mu umožnil dívat se z otevřeného okna do krajiny. Na malé staničce, byla to Jírová, uviděl kamaráda z dětství, Mirka Tamalu. Byl v uniformě vojáka základní služby a loučil se s vysokou a štíhlou brunetkou, která pak nastoupila do vlaku. Usadila se k němu do kupé a velmi rychle se spřátelili. Zaujaly jej především její dlouhé nohy, odhalené do poloviny stehen. Tak spoře ji odívala tmavě červená minisukně, tenkrát ještě ne tak často vídaná. Příjemný obličej, oživený mandlovýma očima a nenucený, inteligentní hovor, doplnily příznivý dojem, který na Libora děvče udělalo. Nevěděl ani jak se to stalo a usnula mu s hlavou na klíně. V Klánově jí nabídl doprovod, přijeli pozdě v noci, a ona jej pak pozvala domů. Byl rád, musel by jít čtyři kilometry pěšky a dívka byla skutečně mimořádně hezká a příjemná. Strávili pak spolu noc plnou něžností a rafinovaného milování. Mírně ho trápilo svědomí, jak kvůli Mirkovi, o němž si myslel, že je Klárčiným přítelem, tak kvůli Jarce, které chtěl nabídnout manželství. Jenže příležitost dělá zloděje a co oči nevidí, to srdce nebolí. Je přesvědčen o tom, že to stálo za to, i přes mírné trápení, které mu osud tenkrát nečekaně přichystal. Po přípravě a milostné rozehře měl potíže do partnerky vniknout. Čím více si nadzvedával její zadeček, tím to bylo horší. Jak mu to tenkrát řekla? „Zkus to zezadu.“ Jo, řekla jenom: „Zkus to zezadu,“ a nastrčila mu prdelku tak samozřejmě, jako by se znali sto let. Hráli si spolu dlouho, velmi dlouho. Probudili se až v poledne a Klára začala spěchat, aby jej vystrnadila. Měla strach, že se může vrátit matka. Rozešli se jako dobří kamarádi, přestože mu tenkrát řekla: „Nehledej mě. Bylo to s tebou krásné, ale víckrát se neuvidíme.“ V tu chvíli jej to zarazilo, nicméně si vzpomněl na Mirka a řekl jenom: „Jo, byla jsi prima. Ahoj,“ a šel. Skutečně se už víckrát nesetkali a Nezvalův verš se tak realizoval do důsledku: „Bylo to překrásné a bylo toho dost.“ Dnes je to dávná epizoda, o níž si ani není jistý, že se týká skutečně Kláry Chládkové a jeho. Příjmení své náhodné lásky nikdy neznal, až vzájemné seznamování s Klárou ve škole, mu nabídlo určité indicie, které se stále zesilovaly. Tím spíš, že by to mohla být pravda, jej mrzí ústní souboj v kuřárně. Podíval se na hodinky a zvedl se v malém parčíku u knihovny z lavičky, na níž si tak intenzivně připomínal mládí. Musí se vrátit do školy, píchnout si inzulín a jít na oběd. Má nejvyšší čas, aby to stihnul. Po obědě ho čekají ještě tři hodiny v nižších třídách.

Kapitola 35.

Žena přichází otevřít jen v krátkém županu. Je vidět, že právě opustila vanu nebo sprchu. Muž za sebou zavírá dveře, automaticky otáčí klíčem v zámku, objímá ji a dlouze líbá. Zpočátku překvapená, očekáváním napjatá žena pomalu jihne a muž cítí, jak se k němu tiskne a vrací mu polibek s takovou intenzitou, až jej to zabolí. Jen sykne a vezme ji kolem ramen. Vede ji do obývacího pokoje ke křeslu. Tam ji otáčí zády k sobě, pravou rukou rozvazuje pásek županu a levou ze sebe strhává kalhoty i spodky. Zvedá spodní okraj látky, která kryje ženin zadeček, mírným tlakem ruky ji nachyluje k opěradlu křesla a vsouvá do ní svůj trn. Je překvapivě vlhká a vstřícná. Vzpírá se rukama o madla opěradel a pomalu, velmi pomalu začíná stahy vnitřních svalů hladit tak dlouho očekávaného vetřelce a hosta, zatím, co muž oběma rukama hladí její ...“dvé koziček bílých“ a snímá z tvrdých věžiček vzniklý elektrický náboj, aby jej zachytil všemi smysly, až k úžasu z pohybujících se stěn, sténajícího okna i údivem zbledlé oblohy, která je sleduje a prožívá s nimi zranění, bolest i zrod výkřiku, provázeného tvrdými nárazy obou těl. Mlčení přechází do chvějivého šepotu přerušeného dalším sténáním a uvolněním bezděčného sevření. Zbytečná látka padá na zem a muž bere ženu do náruče. Odnáší ji do vedlejší místnosti, klade ji na postel a sesouvá se k ní. Hladí ji a líbá, ona se k němu tiskne a oba stále mlčí, čímž umocňují zázrak spojení a vzniku.

Kapitola 36.

Příboj vln, bušící do skalnaté hradby je vystřídán odlivem a objevující se písečnou pláží. Eliška sleduje pohyb azurového moře a představuje si, jak tvořící se písečnou pláž popíše stopami svých nohou. Je opřená o kmen borovice, jimiž je zdejší břeh porostlý a vzpomíná na Libora a jejich společnou dovolenou u Máchova jezera, kde také značkovala břehy svými poskoky, když se držela Libora za ruku a hrála pomyslného panáka. Bez sklíčka a bez otáčení, jen kupředu a stále znovu, dál a dál. Vzpomínka se proplétá se současnými vjemy a Elišce je smutno. Cítí, jak jí tečou po tváři slzy a je ráda, že je na pobřeží sama. Její společnice a přítelkyně Zlata dnes zůstala doma, protože pacientka se až do večerních hodin podrobovala několika testům, nutným k ověření jejího zdravotního stavu. Po večeři se vydala k zátoce, která je pouhé dva kilometry od bungalovu ozdravovny, jak místní lidé říkají zařízení pro rekonvalescenty. Krátká podvečerní procházka paní Markovou uklidňuje a dobře se jí pak usíná. Je však velmi citlivá ke všem vjemům a má dojem, že to, co ji obvykle uklidňuje, dnes jí působí bolest. Zelená tráva, kadeřavé stromy i vlny, na skály nalétávající rackové i jejich křik. Chtěla by být doma a konec zdejšího pobytu je při takové náladě v nedohlednu. Už po čtrnácti dnech ve zdejším prostředí se cítí značně lépe, v noci spí klidně a nekašle, jenže duše je stísněná a hyne steskem a podivným osudovým tušením nepopsatelného nebezpečí. „To je tím šuměním moře,“ říkají místní lidé a lékaři dodávají: „Samozřejmě také odloučení od nejdražších hraje svou roli, a proto je třeba se také podívat po okolí a zúčastnit se výletů do Labinu a do Puly. Nezůstávejte jen v areálu Solaru a nebraňte se styku s ostatními pacienty.“ Eliška to všechno chápe, ale ubránit se stesku a obavám nedokáže.

                     Brno 2004


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk