Škola dôstojnického dorastu

 

 

 

 

 

 

 

Milí dědci, mám už pár let v počítači několik stránek textu, jakýchsi reflexí, které bych možná jednou chtěl zpracovat do nějakého uceleného tvaru. Snad. Vkládám to sem, možná mi připomenete další zajímavé momenty a možná, možná, to jednou zpracuji do nějaké obsáhlejší práce! Ty neumělé verše na konci jsem napsal po cestě do Kremnice v r. 2002. Neberte to příliš kriticky, jsou to zatím spíše skici možné delší práce.

 

ZDE Zajímavé blogy Pepy Hejny  

 

 

 

 

 

Josef  Hejna

Dávno, dávno již tomu…

 

Jak to bylo

V r. 1954 jsem, jako ještě ne patnáctiletý, kluk dělal na jaře v Olomouci přijímací zkoušky na jakési vojenské gymnázium, Školu důstojnického dorostu. Je třeba si uvědomit dobový kontext. Nesmírně se posilovala armáda, dnes může někdo těžko pochybovat o tom, že socialistický tábor se chystal, že to těm odporným imperialistům natře. Je ovšem také nutné říct, že jsem na tuto školu chtěl jít. Zblblý propagandou a filmy jako Stalingradská bitva nebo Pád Berlína jsem byl připraven bojovat za vlast, eventuálně za ni, pokud možno v soc. operetním stylu těchto filmů, i umřít. Naši mi nebránili. Nebylo už pro ně jednoduché nás podporovat, táta nebyl nejmladší, ale hlavně byl laskavý a moudrý člověk, který sám musel z domova v daleko mladším věku a dál, prošel frontou 1.světové války. Věděl, jako dnes vím já, že pokud má dítě dobrý základ z rodiny, najde si v životě své místo. A že co nás nezlomí, to nás posílí.

Udělal jsem tedy přijímací zkoušky a v září přišel, doprovázen maminkou na Hlavní nádraží připraven na odjezd do daleké Olomouce. Našel jsem partu kluků připravených k odjezdu tak jako já. A teprve tam, na nádraží nám sdělili drobnou změnu. Škola byla přeložena a odjíždíme do Kremnice na Slovensku. Pro maminku to byl těžký šok, ale já jsem to vnímal spíš jako milé dobrodružství.

 

Škola

Kremnica byla a je pořád líbezné a malebné městečko. Vítala nás, po průjezdu “slovenským Semeringem” s půvabným pozdně gotickým kostelem svaté Kateřiny, barokním morovým sloupem, ale také mincovnou, založenou o 20 let dřív než Karlova univerzita. Vítala nás, střežená strmými velikány, drsná a půvabná. Moc jsme toho z ní ovšem nevnímali. Kasárna ležela asi o 200 metrů výše, zhruba v 750 m nadmořské výšky, nad nimi už byla jenom strohá masa Kremnického štítu, z něhož stavitelé ukrojili poslední dostupnou lokalitu. Začátek byl pro většinu z nás, patnáctiletých kluků, skutečným šokem. Ostříhání na ježka bylo samozřejmostí. To nebyl tak podstatný problém. Vybavuji si ale velice přesně fasování výstroje. Do nastavených rukou každého z nás naložili dvě sady uniforem, včetně bot, tzv. půllitrů a vycházkových polobotek, erární prádlo, ešálek, zvaný ešus, opasky, čepice lodičky a brigadýrky, prostě neuvěřitelné množství naprosto neznámých a neuchopitelných předmětů, s těmi nás nahnali na ubytovny a záhy začal pořadový výcvik, ale také školní výuka. Byli jsme nemilosrdně hození do vody a přinuceni plavat. Techniku plavání nám nikdo příliš nevysvětloval.

Školní výuka byla velmi, velmi specifická, ale půvabná a ne úplně nekvalitní. Vzpomínky budu řadit poněkud neorganizovaně a postupně je třídit. Především jsme byli součástí roty, která měla čtyři čety-třídy. První a druhá četa, v té druhé jsem byl i já, byli z poloviny Češi, z poloviny Slováci. Zbylé dvě byly pouze české. Na hodiny mateřštiny se spojili Slováci a Češi z obou prvních tříd. Bylo to zajímavé i v tom, že jsme si občas vyměňovali zkušenosti z výuky, my jsme se orientovali v dějinách slovenské literatury a naopak. Pedagogický sbor byl myslím mimořádně zajímavý. Odborné předměty nás učili většinou Slováci, na Češtinu  jsme měli výborného Slováka, Martina Redechu, řečeného Plesnivec. Byl to člověk nesmírně vzdělaný, patrně alkoholik, který tam byl za trest. Velmi sympatickou postavou byla také profesorka Poláková, řečená Kosa, atraktivní dáma v nejlepších létech. S obrovským nadhledem zvládala pubertálně “chlapské” úlety některých kluků. Ono postavit se před třicet takových klacků asi nebylo vždy jednoduché. Učila nás Němčinu a dějepis a mně pomáhala orientovat se v literatuře a učila mě správné výslovnosti různých objevovaných autorů.. Podle legendy za války aktivně spolupracovala s partyzány.

Češtinu nás jistý čas učil také mladý sympatický Čech, Havlín, přezdívaný pro svůj černý vous a zasmušilý zjev Viklef. Byl to aktivní muzikant a také  oblíbený kantor, který se studenty a pedagogy provozoval také amatérské divadlo.

Většinu ostatních pedagogů už si příliš nevybavuji. Vzpomínám si, že matematiku učil Slovák, důstojník, tuším nadporučík Viťasko, k němuž se váže jedna krásná historka: Nebyl asi příliš kvalitní matematik, vyučované postupy měl patrně “navrčené”. A tak se jednou stalo, že jeden ze žáků ho upozornil, že je možný i jiný postup při řešení příkladu. Nebohý pedagog to na tabuli zkusil, ale protože nebyl příliš silný ve vyučovaném předmětu, zamotal se do toho a zjistil, že to nedokáže. Praštil křídou o zem, rozdupal ji a zařval: “Je to tak, lebo to tak musí byť. Pozoruhodný matematický zákon!

 

Mitrij

K některým, zejména Plesnivci a Kose se ještě vrátím. Ale zvláštní kapitolku chci věnovat tělocvikáři Dimitrijovi, řečenému Mitrij. Jedním z žáků naší třídy byl Jano Balvan, vychovaný v kremnickém sirotčinci. Díky němu jsme měli nejčerstvější zprávy o dění v městečku. Jednou, tuším ve druhém ročníku, prohlásil: “Chalani, po Kremnici ide chýr, že prišiel bitkár Utěšený”. Onen „bitkár” byl náš nový tělocvikář Dimitrij Utěšený. Žádný mimořádný svalovec, vysoký, štíhlý atleticky stavěný chlap s vyšším čelem, roztomile ráčkující. Ale „bitkár“ to byl. Dělal snad léta závodně judo, měl nesmírně rychlé reakce a také se uměl dobře napít. A to byla třaskavá kombinace. Do místních legend vstoupil, když spolu se dvěma kamarády vybílil kremnické společenské centrum, hotel Centrál. Veškeré návštěvníky i s kapelou a personálem vyházeli ve třech naprosto dokonale a Mitrij byl jednoznačným protagonistou. V první sledu zpracovával protivníky a podával je dál. Zbylí kolegové už je jenom dopravovali ke dveřím a ven. Od té doby se těšil v Kremnici mimořádné úctě, znásobené ještě faktem, že (podle legendy) po vítězném boji všichni tři lezli po čtyřech nahoru do kasáren a pěli.

Na Mitrije mám ještě jednu krásnou vzpomínku. Při hodině tělocviku ho jeden spolužák, v naší kategorii také uznávaný rváč Jano z legrace přehodil přes hlavu. Než stačil jakkoliv zareagovat, Mitrij mu zasadil tři krátké háky. Potom se studentovi půl hodiny omlouval a vysvětloval mu, že se rozčílil protože jeho nevhodný žert ho mohl existenčně poškodit – natržením břišních svalů. Mitrij zůstal na Slovensku, oženil se tam. Žije v Kremnici, navštívil jsem ho. Pobavilo mne, že bydlí vedle hotelu Central.

 

Průser

Jakousi akční osou třídy byla dvojice Honza a Mačák. O Honzovi už řeč krátce byla. Oba už jsou, bohužel, ve věčných lovištích, ale v mých vzpomínkách jsou velice živí. Honza Potůček byl z Horoměřic u Prahy, jeho táta byl, vzpomínám-li dobře, letový dispečer na letišti v Ruzyni. Honzu držel velmi zkrátka, patrně ho dost bil, ale byla to pro Honzu snad jediná skutečná autorita. Když jsme začali školu, Honza nás všechny převyšoval fyzickými parametry. Nebyl snad ani trénovaný svalovec, ale měl obrovskou fyzickou sílu, kterou ve škole ještě rozvinul. Ale nebyl to žádný primitivní svalovec, měl přirozenou inteligenci a tak patřil velice záhy k neformálním vůdcům třídy. Jeho stinnou stránkou byla nekontrolovaná prchlivost. Nechal se snadno nepříčetně rozčílit a v takových situacích z něj šel opravdu strach. Jenom pro dokreslení: Když jsme se po padesátce sešli, Honza byl pro nezaujatého pozorovatele plešatící dědek, který svoji postavou bez problémů vyplnil metrová futra. Seděli jsme spolu jednou v hospodě, v Horoměřicích, kde měl postavenou vilku a se ženou (kterou miloval už v Kremnici) se staral o vnoučata. Povídali jsme a během odpoledne k němu chodili mladí kluci okolo dvaceti a velmi uctivě ho zdravili a oslovovali. Nebylo to obvyklé a tak jsem po chvíli podotkl, že se tam těší mimořádné úctě. Usmál se svých charakteristickým způsobem a konstatoval: To víš, už to není ono, ale před rokem jsem to tady ještě vybílil – lítali ven oknama. Věřil jsem mu.

Honzovým nerozlučným dvojčetem byl Mirek Fořt, řečený Mačák. Říkali jsme mu tak pro jeho zálibu v tehdejší čokoládové pochoutce kočičích – slovensky mačacích- jazýčcích. Mačák byl i proto, že měl v sobě něco kočičího, byl nesmírně chladnokrevný a osobně statečný.( Prokázal to, bohužel, i když umíral na velmi nepříjemnou formu rakoviny.) S Honzou byl největší kamarád, ale současně také jeho největší provokatér. Dokázal ho rozžhavit do běla a když mu zuřící Honza vyhrožoval zabitím, chechtal se mu do očí. Tito dva dobráci vymýšleli řadu rošťáren, někdy až grázlovin. Oba byli velcí obdivovatelé motorismu, oba uměli řídit. Kasárna byla postavena ve svahu a civilní řidiči si vždy autobus vyvezli na nejvyšší bod, aby měli snažší startování. Naši dobráci se do autobusu opakovaně večer vloupali, sjeli s ním bez motoru dolů, aby si vyzkoušeli řízení. To jim ještě prošlo. Za krátký čas přijel do školy sovětský poradce. To byla tenkrát mimořádná událost. K dispozici měl také řidiče s poměrně novým modelem auta Škoda 1200. Auto garážovalo uvnitř kasáren. Naši experti se dlouho nerozmýšleli. Do garáže se dostali, do auta také. Pro laiky jako já v něm pořádali v malém prostoru garáže kurzy řízení. To jim ovšem nestačilo a jednoho dne vyjeli do prostoru kasáren. Byli spatření, pronásledováni, ale ujeli k plotu, přelezli ho a utekli do lesa. Na následně  vyhlášeném poplachu už stáli s námi.

S jídlem roste chuť a tak si jednoho dne oba hoši se zájmem prohlíželi visací zámek u jednoho z bunkrů, který stál v prostoru kasáren. Utrhli ho a zjistili, že v bunkru je skladiště jakýchsi cvičných třaskavin, dělobuchů a dýmovnic. Rázem měli jasno. Na bunkr pověsili vlastní visací zámek a skladiště postupně vybírali. Něco dělobuchů si odesílali domů, něco schovali v prostoru kasáren a část využívali k experimentům v terénu. Toulali se lesy a loukami a zkoušeli fungování nakradené výstroje. Vynikal v tom právě Mačák, který odjištěný dělobuch pouštěl z ruky opravdu na poslední chvíli ( to nebyla legrace, o ruku by určitě přišel). Třaskavých procházek si nás užívalo pochopitelně víc. Časem se začali obyvatelé Kremnice bát chodit do okolí městečka,  šířily se pověsti, že v lesích řádí bandité.

Vykradení skladu munice se provalilo okolo 1. máje. Lampasáci (tady si za tím výrazem stojím !) chtěli v rámci oslav vypustit v městečku pár dýmovnic a zjistili, že sklad je prázdný. V armádě v každé době obrovský průser. A v padesátých létech zvlášť.

Pátrání bylo velmi zevrubné. Zprvu stopy nevedly nikam. Až posléze některé indicie začaly stahovat kruh kolem naší třídy. Již zmiňovaný Viťasko objevil u kamen v naší třídě “podozrivý drotik” – od rozbušky dělobuchu – a začaly výslechy. Kruh se postupně zužoval, i já jsem se dostal mezi posledních tuším dvanáct nejpodezřelejších. Nechali nás dlouho stát na mraze a dost jsem si zavařil poznámkou, že by nás ještě měli polévat studenou vodou. Nás asi dvanáct posledních potom postavili na chodbě, několik metrů od sebe, nesměli jsme mluvit, a separovaně nás vyslýchali. Nemělo už cenu vyloženě zapírat, ale vzpomínám si, že jsem vyšetřovatele nepříčetně rozběsnil tím, že jsem odmítl jmenovat pachatele. Přiznal jsem, že o všem vím, ale odmítl jsem jména. Vedli řeči o čestnosti a nečestnosti, ten věčný spor… Honza se přiznal, vzal všechno na sebe, po čase padly nějaké rozsudky, zkrácení prázdnin, podmínečné vyloučení ze školy, Honza s Mačákem i basu. Vzpomínám-li dobře, byl jsem označen za jednoho z jakýchsi ideových vůdců, ale byl jsem až ve třetí vlně potrestaných. V inkriminované době jsem měl nějaké potíže s nohou  a výprav jsem se příliš nezúčastnil.

Ta historie, i když byla klukovsky pitomá, třídu dost stmelila a oddělila zrno od plev. Dokonce s odstupem času jeden z důstojníků přiznal, že jsme byli mimořádně silný kolektiv – žel, podle něj, negativně orientovaný.

 

 

Různé útržky

Každoročně s námi prováděli lyžařský výcvik. K dispozici jsme ovšem neměli lyže v dnešní podobě, ale jakási vyžehlená prkna od sudu, prkna, na kterých vylo vázání kandahár s horním tahem na běh a dolním tahem na sjezd. Na lyžích jsem nikdy předtím nestál a první setkání s těmito pozůstatky po Röslerovi-Ořovském bylo šokující. Půjčili nám je před začátkem výcviku a tak jsem na nich zkusmo ujel několik koňských délek. První den výcviku nás vytáhli na poměrně strmý kopec, dosti hustě zasněžený, a uložili nám sjíždět ho. Byla to padesátá léta, ještě platilo sovětské “nás mnógo” a nějaké eventuálně zlámaná noha nepředstavovala žádný problém. Matně si pamatuji, že jsem skončil nebývale půvabnou sérií kotrmelců dole v zamrzlém potoce. Výcvik byl každoročně tuším týdenní, nekonal se na žádných upravených sjezdovkách. Naučil jsem se slušně ovládat lyže v hlubokém sněhu a běhat. Vybavuji si jaké to bylo šílenství, když nám občas ujela lyže s kopce (a stalo se to téměř každému) a museli jsme se pro ni brodit stovky metrů po pás ve sněhu. K výcviku patřily také poměrně dlouhé a výživné pochoďáky na Skalku s lyžemi na ramenou. A dlouhé romantické sjezdy zpátky často ještě panenským sněhem. Výcvik bych zařadil mezi sympaticky drsnou část výuky. I přes špatné vybavení, omrzlé uši a nebezpečí úrazu nás bavil a (snad to nebude působit pateticky) i zoceloval.

V létě jsme jezdili na letní výcvikové tábory (LVT) do Skleného. Vybavuji si jenom, že jsem tam stál v noci poprvé stráž - v patnácti létech- a dost jsem se zpočátku bál a citlivě reagoval na každý pohyb zvěře v lese. Mám také dojem, že v souvislosti s LVT jsme absolvovali první ostré střelby z pušek.

Jednou jsme šli z Kremnice takový delší pochoďák někdy v červnu, jako součást bojového cvičení. Vybaveni jsme byli tzv. lehkou polní, což představovalo především deku a jeden celtový stanový dílec. Nosilo se to přes rameno, sbalené do bandalíru. Cestou jsme silně promokli a večer zalehli v mokrém lese zabaleni do promoklých dek a celt. Přesto jsme, po dlouhém pochoďáku, spali jako padlí v boji. Patrně s tímto cvičením souvisí nádherná historie. Někde jsme byli navečer zalehlí, téměř v kontaktu s fiktivním nepřítelem, kterého představovali někteří důstojníci. Prostě jsme si hráli na vojáky. Ale bavilo nás to, měli jsme udržet maximální utajení, hráli s námi i velitelé. A do soustředěného večerního ticha před bojem se ozvalo: Kto eště němal salámu? Provianťák školy, major Gatnárek, zvaný táta Gatnárek projevil svoji péči o milované žáky. Velitele školy málem trefil šlak. Táta Gatnárek ale měl obrovskou autoritu, byl to snad také fronťák a hlavně o náš proviant se staral opravdu vzorně. Dodnes věřím, že patřil k těm důstojníkům, kteří nekradli.

   .

 

Cmunda

           

            Ke svým nejlepším kamarádům jsem počítal Jano Haviara z Bratislavy. Jano byl skutečný originál s obrovským smyslem pro humor, často dobrovolný třídní šašek. Současně to ovšem byl mimořádně nebezpečný rváč) ale nikoliv agresivní rváč) s krátkým suchým a zabijáckým direktem.  Pokud si vzpomínám, jeho otec byl zastřelen Němci pří SNP, Jano vyrůstal v dětských domovech a jeho dětství asi nebylo vždy růžové. Přesto byl neutuchajícím optimistou a člověkem, který zejména ve společenských zařízeních rád vystupoval s mnohdy komickou noblesou. Prostě byl to skvělý společník a výborný kamarád.

            Pravda ovšem je, že v průběhu celých tří let nebyly naše vztahy vždy ideální, občasná rozmíška je zakalila. Jednu bizardní si vybavuji snad dost přesně. Řešili jsme v debatě složitý problém, zda do české cmundy, slovenského bramboráku, se dává mouka. Já jsem vedl český tábor a tvrdil, že ano. Jano vedl tábor slovenský a tvrdil že ne. Tento státotvorný problém se v diskusi velmi vyhrotil a Jano argumentační nedostatky posléze nahradil dotazem, adresovaným mně: A po papuli by si nechcel ? To jsem opravdu nechtěl, zejména od něj. A tak jsem raději zapomněl i na nádhernou chuť maminčiny cmundy s česnekem, majoránkou, ale i trochou mouky. Naneštěstí byl v mém „moučném“ táboře také Honza Potůček, který dotaz Janovi jenom počeštil: A ty bys nechtěl přes držku? Jano nebyl tak upejpavý jako já a začala rvačka, která měla po různých přerušeních několik kol a žádného jednoznačného vítěze. Oba dědci už se dnes nesejdou, ale věřím, že v nich zůstala později jenom úsměvná vzpomínka a trochu stesku, že ty „zásadní“ problémy, které jsme tenkrát řešili nám nevydržely déle.

 

 

Lesní studánka

 

I na počátku nového tisíciletí

                                                 jsem ji potkal                                

                osamělou

                               udržovanou

                                               vstřícnou

S otlučeným hrníčkem

              který snad nikdo  

                                                       neukradne

Nostalgický signál

                               z minulého století

                                               kdy lidé věděli

že

člověk potřebuje

 člověka

 

Cestou

 

V Českém Těšíně pršelo

a Cyril s Hankou

                          stáli na billboardu.

Chtělo se mi a také nechtělo

jet po proudu

                    opustit rodnou hroudu.

Slovenko moje… psala Božena,

Slovensko moje…

                         první vousy raší !

Jsem tvoje stará, mizející ozvěna

a dnes se vracím.

                         Do Kremnice.

                                                          Naší ?

 

 

 

                   

                     © Josef  Hejna  - Praha  2004

 Páni na prechode

Odkaz č.1624: Josef Hejna (Praha) Dátum: 04.10.2009 17:05 
Text:
Tak mi to zase spolklo základní informaci. Schůzka E2 byla v Kremnici, 19. a 20 září. Organizoval Jožka Kovačík, krom něj a mne byli: Jano Haviar, Miro Čtveráček, Emil Jurkovič, Laco Cimbala, Rudo Morávek, Karol Litvák, Jirka Jaroš, Tono Adamec.

       

                    Stránku edituje Ing.Milan Illnar

 

 


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk