Škola dôstojnického dorastu

 

 

              

            language : englisch

          Prázdniny roku1953 však byly přece jen něčím výjimečné. Byly totiž poslední.

Oba – Bohouš i já jsme po absolvování tehdejší čtyřleté měšťanky už měli jasno, co budeme dále dělat. On šel do učení a já jsem svou touhu stát se vojenským pilotem realizoval  přihláškou na střední školu důstojnického dorostu letectva ve slovenské Kremnici, kam jsem byl po všemožných psychotestech a lékařských vyšetřeních přijat.

 

 

Kremnica  1953 - 1956           Míla Richter

 

Cesta vlakem z Ústí nad Orlicí  na Slovensko byla dlouhá.  Už po cestě jsem

se  seznámil  s některými ze svých  budoucích spolužáků   a společně jsme

přemýšleli  o tom, co nás tak daleko od domova a v naprosto cizím prostředí 

asi čeká.

 

          Začátek našeho pobytu ve  vojenské škole byl dost krutý. Byli jsme navlečeni do

 modrých soukenných a tím pádem kousavých uniforem, poučeni jak se balí onuce do

těžkých okovaných půllitráků a začali jsme si pomalu zvykat na palandy,  slamníky, na

píšťalku dozorčího a na veškerý život na povel. Hned první den mě staršina roty vcelku přátelsky poradil: „ Čo tuná čučíš ty somár sprostý. Choc na raňajky!“

   Chytrý jsem z této rady zrovna nebyl. Vůbec jsem netušil co je to „ somár“, že bych byl sprostý, to mne vůbec nenapadlo a co jsou to „ raňajky“ jsem se dozvěděl až později. Slováci hned v počátcích tedy měli výhodu, alespoň co se znalosti jazyka týká.

   Skutečnost, že se s námi hned od začátku nikdo nemazlil, nám v konečném efektu prospělo. Začali jsme si zvykat na školní režim  jehož součástí byla i povinná  dvouhodinová odpolední samopříprava. Učitelé byli v převážné většině civilní profesoři , věnovali se nám i v mimoškolní době a dokázali hodně naučit.

 

    Vojenský režim byl zaměřen na získání dobré fyzické kondice. Počínaje budíčkem jsme se prakticky celý den nezastavili. Ranní rozcvičky probíhaly až do silnějších mrazů bez košil, pochodová cvičení se zbraněmi, maskami a další vojenskou výstrojí na Kremnický štít, nám také dal zabrat.

V zimních měsících jsme absolvovali vždy několikadenní lyžařský výcvik. Charakteristické na něm bylo, že nikoho z našich velitelů ani v nejmenším nezajímalo, zda někdo umí, nebo neumí lyžovat. Jednoduše se s lyžemi na zádech vyrazilo do hor – obvykle na Skalku a zpět.  5 km sjezdem po lesních cestách do Kremnice. Oproti mnohým mým kamarádům jsem měl výhodu v tom, že zimní sporty pro mne nebyly žádnou novinkou. Někteří z nich si v prvních dnech kandaháry neuměli ani zapnout. Vzpomínám si, jak jsme se nahoře na Skalce odpíchli, já hned druhý za naším velitelem poručíkem Pachlopníkem a začali sjíždět po úzké lesní cestě do údolí.

      Rychlá jízda však měla krátké trvání a drsný závěr. Náhle za zatáčkou se proti nám vynořily saně tažené dvěma koňmi, které zabraly svými rozměry naprosto celou cestu. Měli jsme asi dvě vteřiny na výběr. Pokusit se vyjet vlevo do prudkého svahu nad koně,  vletět do nich, nebo děj se vůle Boží – sletět se stráně mezi stromy. Výsledkem byla hromada lidí, lyží a pušek asi 50 m pod cestou. Je pochopitelné, že se to neobešlo bez zranění. Nedělala se z toho žádná věda. Zranění byli na vyrobených nosítkách odnešeni, nebo spíše odvlečeni do nemocnice v Kremnici  a menší zranění ošetřil dr. Profous na naší ošetřovně.  Druhý den se vyrazilo na výcvik znovu.

 

   Naše ošetřovna vedená  Mudr. Profousem byla vůbec kapitola sama pro sebe.   První na co narazil pacient, který si troufl přijít na ošetřovnu a  na něco  si ztěžovat, bylo heslo nad dveřmi ambulance: „ Nechcem tuná vidieť žiadnych simulantov!“ .  A to se důsledně dodržovalo. I já jsem měl tu čest se v jednom případě na služby dr. Profouse obrátit.

   Rád jsem kdysi chodil do Sokola a docela obstojně jsem cvičil na bradlech a na hrazdě. V horních objektech našich kasáren byla mimo hospodářského týlového zařízení docela slušně vybavená tělocvična. Při sklopce na bradlech se mi podařilo propadnout mezi žerděmi a přivodit si nepříjemný úraz. Vytrhl jsem si z prsní kosti několik žeber, které po následném pádu se nevrátily přesně tam, kde původně měly být. Jediná, nejméně bolestivá poloha byla  - v předklonu tahat ruce téměř po zemi a dýchat krátce a rychle jako pes.

    V tomto stavu jsem se doplížil na ošetřovnu. Doktor mne postavil, já zařval a napsal mi 3 dny v teple, což znamenalo,že 3 x nemusím na rozcvičku. Po těchto třech dnech utrpení jsem dostal další 3 dny bez tělesné námahy a  asi po 10 dnech, kdy mně žebra špatně srůstala jsem byl odeslán do vojenské nemocnice v Ružomberoku. Tam jsem prožil asi měsíc v sádrovém krunýři.

 

   V  horních budovách kasáren bylo zřízeno i Gatnárkovo zvířecí hospodářství, kde proviantní náčelník major Gatnárek choval „ ošípané „ , slepice, ale také několik koní, což byl pro celou školu tehdy  hlavní dopravní prostředek. My jsme byli kromě jiných služeb určováni také jako dozorčí stáje s úkolem - po dobu 24 hodin se o koně starat. Krmit, hřebelcovat a čistit – běda, když starý Gatnárek zjistil, „ že koňom volačo chýba“.

    Také jsme na nich občas jezdili, samozřejmě bez sedel a  jen když nikdo z nadřízených nebyl v dohledu. Na koně jsme vylezli buď ze štaflí, nebo ze zíďky ve stáji, no a dolů to většinou už šlo samo. Koňům bylo také většinou úplně jedno jaké povely jsme jim dávali, nebo jak jsme je usměrňovali  ohlávkou. Dělali si co sami uznali za vhodné. Obvykle to dopadlo tak, že kůň se rozhodl vejít do stáje a nezvaný jezdec na něm zjistil, že se mezi jeho hřbet a horní futro nevejde. Nezbývalo, než se futer zachytit a nechat se podjet.

    Dobře jsem si v této souvislosti pamatoval co mi  říkal otec: „ Synu, synu, koňského zadku a ženského předku se chraň.“   V případě koní jsem se tohoto rčení důsledně držel.     Ale že také koušou, to mě táta neřekl a právě to se mě stalo.  Zora se mi zahryzla do ramene. Odnesl to kabát,  svetr i košile  a  na rameni jsem měl dlouhou dobu stopy po koňských zubech.   Staršina Švehla to zhodnotil slovy: „ Keď ste taký somár, bluzu zaplatite, ta je erárna.  S ramenom si robtě čo chcetě, to je vaša vec.“              To už bylo asi po roce v Kremnici , proto už jsem věděl co je to „ somár „.

 

   Zima byla v Kremnici krutá. Mrazy pod 20 stupňů C nebyly vyjimkou, ale spíše dlouhodobým pravidlem. Ranní cvičení se konala v košilích a veškerý pohyb po kasárnách většinou poklusem.

    Když mrazy trochu polevily, napadlo mne a mého kamaráda Béďu Novotného, že by nebylo marné dostat se na pár dní na ošetřovnu a tam si v klidu několik dní poležet. Znamenalo to pořádně nastydnout a mít vysokou horečku aspoň přes 39 C.

    Vyrazili jsme tedy jen v trenýrkách a bosí v noci po večerce z baráku a běželi přes závěje až k hornímu plotu kasáren. Občas jsme se i v těch závějích vyváleli. Nepočítali jsme ovšem s tím, že nás někdo uvidí .To se ale stalo.

    Starší pán – náš profesor matematiky, který dostal přezdívku  „ A flus  B to celé na druhou“ se odněkud vracel do své ubytovny, když uviděl v noci dva nahé blázny, jak se válí ve sněhu. To jej natolik vyděsilo, že volal :“ Nehajte ma , já som civilný učitel Nachtman“.

    Na druhý den mu stejně nikdo nevěřil co viděl a navíc se pochybovalo o jeho střízlivém stavu. Pro nás dva to mělo za následek, že jsme se nejen na ošetřovnu nedostali, ale nepostihla nás ani rýma.

 

    V druhém roce našeho pobytu v Kremnici jsem byl pověřen vedením fotokroužku. Znamenalo to pořizovat ze všech oslav, které se konaly – 1. máj, Den vítězství, Den armády, nácvik na přehlídku, nácvik  na spartakiádu a.p. fotodokumentaci. Jako svého pomocníka a zástupce jsem si samozřejmě vybral opět Béďu. Dostali jsme veškeré potřebné vybavení fotokomory na jiné budově, než byly učebny a  naše ubytování. Mělo to pro nás řadu výhod už v tom, že jsme tam našli kus soukromí a  jen tak jsme nebyli k nalezení…  Absolvovali jsme v souvislosti s fotokroužkem i řadu malérů.

    Naše temná komora sousedila s chemickým kabinetem. Zahlédli jsme tam kompletní destilační přístroj a protože byl právě čas zrajících švestek, nápad přišel sám od sebe.

    Začala se vyrábět docela kvalitní slivovice. Hotové výrobky byly uskladněny  v  pětilitrových lahvích s výrazným označením VÝVOJKA, nebo USTALOVAČ.  Při této činnosti jsme ale podcenili skutečnost, že vůně takto zpracovaných švestek se dostala nejen do přízemí, ale i do vyšších pater budovy, kde bydleli někteří z velitelů i se svými rodinami.   Byli jsme odhaleni, tekuté zboží zabaveno, udělena výstraha, ale život šel dál.

    Další z řady nepříjemností nás postihly  v  souvislosti s novým nadporučíkem, který se vrátil z repatriační komise v Koreji.  Ve svém ohromném kufru měl mimo krabiček s cigaretami, které sbíral i negativy méně ustrojených žen a dívek, které zřejmě sbíral také.

    Zakrátko nás navštívil s požadavkem vyrobit z těchto filmů fotografie. Pro nás  profesionály, za které jsme se považovali, to byla maličkost. Téma však bylo velmi zajímavé. Vyvolali a zvětšili jsme řadu fotek nejen pro něho, ale i pro sebe a navíc i pro některé naše dobré kamarády.

   Vše probíhalo normálně až do chvíle, kdy se jedna z fotek znázorňující spodní část ženského těla objevila jako záložka v knize, která byla odevzdána do útvarové knihovny.  Nahatinu našla  knihovnice,  jéčela a okamžitě s ní běžela na politické oddělení školy.  Poté  následovaly události, které měly poměrně rychlý spád.

    Zástupce náčelníka pro politické věci kpt. Pávek po pečlivém zkoumání doličného předmětu odborně usoudil, že dotyčná  žena leží na vojenské dece a že by se mohlo jednat o některou občanskou zaměstnankyni, nebo dokonce manželku některého důstojníka. Ujal se tedy osobně vyšetřování.

   Byl jsem zavolán do budovy štábu a kpt. Pávek mě fotku ukázal se slovy: „ Víte, co to je?“. Otáčel jsem ji v rukou, nasadil maximálně nechápající výraz a odpověděl, že netuším o co kráčí. „ K …. Je to , vy vole“, upřesnil a ihned se vydal na osobní kontrolu fotokroužku. Já jsem byl postaven ke dveřím, Béďa ke kamnům a Pávek se jal při červeném světle prohlížet všechny krabičky s fotopapíry a to i ty, které byly v originálním balení. A právě v těch, jsme inkriminované fotografie skladovali. Když měly přijít na řadu, Béďa přiskočil, popadl je a držel nad otevřenými dvířky rozpálených kamen. Následoval prudký dialog mezi Pávkem a Novotným:

Pávek: „Dejte to sem!“

Novotný: „ Nedám“        

Pávek: „ Dejte to sem, nebo Vás zavřu!“

Béďa: „ Tak mě zavřete!“ a hodil krabičku do kamen.

   Po této události  jsme měli zákaz se k fotokroužku i jen přiblížit. To však trvalo jen do té doby, než nastala potřeba zvěčnit další události, čehož jsme se na žádost velení opět milostivě ujali.

    Béďa však za neuposlechnutí rozkazu do basy skutečně šel.  Nadporučík Lísek z Koreje i my jsme byli zachráněni, protože se nepodařilo prokázat, co v té krabičce vlastně bylo.

  Ještě na jednu úsměvnou příhodu v souvislosti s fotografováním si vzpomínám. Týkala se přímo politického pracovníka poručíka Bulky. Jednalo se o úžasně iniciativního, ale přitom velmi jednoduchého člověka, který se nesmírně rád zviditelňoval. Do vojenské služby byl vyslán jako dělnický kádr, který si  s postupem služby své vzdělání  doplňoval.  Byly známé jeho nesmyslné průpovídky do školního rozhlasu, které bylo možno buď neposlouchat, nebo se jimi dobře bavit.

    Nabízel se dokonce k suplování za nepřítomné učitele a tak jsme se na příklad v hodině zeměpisu  bavili nad tím , že marmeláda, neboli „ lekvár“ se těží v Krušných horách a pod.

   Jmenovaného důstojníka jsem vyfotil při hraní státní hymny, jak stojí a zdraví rukou. Potom jsem otočil negativ a s hotovou fotkou v ruce a s patřičně naladěnou tváří jsem upozornil jmenovaného, že zdraví levou rukou a to ještě ke všemu při státní hymně.  Nejdříve  pochyboval, ale po upozornění, že fotka nelže se patřičně vyděsil.

   Před velkým zrcadlem u dozorčího zkoušel salutovat střídavě pravou a levou rukou a jelikož  mu to šlo stejně dobře „ pod obojím“, ptal se kolik těch fotek ještě mám. Po ubezpečení, že toto je jediná se uklidnil, ale musel jsem slíbit, že to nikdy nikomu neřeknu. Na  negativ si ani nevzpomněl.

   

    Také jsme brigádně pracovali v kremnické mincovně, což byla pro nás velmi zajímavá zkušenost. Sledovali jsme jak se vyrábějí polské groše, různé plakety, odznaky a vyznamenání, jak se na složitých pantografech zvětšují sochy, nebo busty různých potentátů.  Viděli jsme i náhrdelník, který byl vyroben na zakázku pro královnu Alžbětu do Anglie.

   Mojím úkolem bylo vyrábět na lisovacím stroji odznaky a plakety. Mezi jinými i čestné odznaky Julia Fučíka, které tehdy byly nejvyšším svazáckým vyznamenáním.

Byl jsem si vědom, jaká je to vzácnost a jak se dobře vyjímá na modré vojenské uniformě.

 Vyrobil jsem jich tedy podstatně víc a rozdal je mezi příslušníky naší čety.

   Za nějaký čas si opět některý s příslušníků politického oddělení povšiml, že nějak příliš lidí z čety poručíka Pachlopníka se honosí tímto vyznamenáním. Bylo jednoduché zjistit, že na to nikdo nemá příslušný certifikát, který byl vydáván na úrovni okresního výboru ČSM. Odznaky musely na nějakou dobu  z uniforem dolů, ale naštěstí pro mne jejich zdroj zůstal utajen. 

    Rok 1955 byl rokem, kdy se v Praze konala na letenské pláni vojenská přehlídka a zároveň spartakiáda. Na obou těchto velkých akcích jsme se my, jako nejmladší příslušníci ČSLA samozřejmě museli zúčastnit. Znamenalo to téměř roční přípravu, kdy jsme napochodovali  sta metrů pořadovým krokem a strávili desítky hodin cvičení s kladinami.

    Stále nemohu zapomenout na utrpení, než jsme v dvacetiřadech přepochodovali Letenskou pláň. Na mne vyšla právě tramvajová kolej a dodnes nepochopím, že jsem si nezlomil nohu..

 

   Přiblížily se maturity. Bylo jaro roku 1956 a mimo intenzivní přípravy na ně , byl také prováděn výběr do dalších škol a učilišť. Drtivá většina z nás samozřejmě chtěla do  pilotky – vždyť to byl vlastně prvotní důvod, proč jsme vůbec do Školy důstojnického dorostu letectva šli.  Rozhodujícím kriteriem pro přijetí byly studijní výsledky a zejména výborný zdravotní stav, který se velice  podrobně prověřoval v ústavu leteckého zdraví v Praze – Dejvicích.

   Zdravotní prohlídky,psychotesty  zpestřené pobytem v podtlakové komoře  dokonale prověřily každého. Já jsem propadl sítem při nočním vidění, které se nedalo nijak obejít, ani odšvindlovat. Lékaři nakonec zjistili to , co už jsem sám dávno věděl, že levé oko je tupozraké a tím se mi dveře do Košic navždy zabouchly. Kamarád  Béďa dopadl podobně. Byli jsme na tom tedy stejně, ale létat jsme chtěli oba.

   Miloslav Richter                                                                     

          návrat

          Stránku edituje Ing.Milan Illnar


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk