Škola dôstojnického dorastu

         


 

 

9. květen 1945 - moje druhé narozeniny.

 

    Letopočet v nadpisu je důležitý. Pokud jsem někdy vyprávěl svoje zážitky z války, neopomněla se moje kolegyně zeptat, o kterou válku se to jednalo. Zabíhala hodně do historie ve snaze dostat mě na úroveň vysloužilce z díla Svatopluka Čecha.

 

    Za války (2. světové) jsme s rodiči bydleli v Roudnici nad Labem. Maloměsto s  frekventovanou  železniční tratí.   Po této trati se už několik dní vracely transporty vězňů z koncentráků, které již byly spojeneckými vojsky osvobozeny. Oblečení vězňů bylo takové, jaké se jim podařilo sehnat, mnozí byli ještě v koncentráčnických hadrech. Oblečení by nevadilo, ale hlad byl horší. Zásobování nefungovalo a tak roudnické ženy vařily polévky do bandasek, se kterými se chodilo pro mléko, krájely chleba a donášely tuto pomoc na nádraží pro hladovějící v transportech.

 

    Matka mě brala sebou, neměl mě kdo hlídat. 9. 5. jsme na nádraží byli již po několikáté. Vyzbrojeni konvičkou, taškou s chlebem a já (7 let) v ruce atrapu německého ručního granátu (M24 Stielhandgranate), kterou mi vyrobil z kulatého polena starší kamarád.

 

    Roudnické nádraží, moderní na svoji dobu, bylo ze skla, oceli a betonu. Do úrovně peronu se muselo vystoupit po širokém schodišti do haly, která byla prosklená a odkud se šlo na perón, do čekárny a do restaurace. Součástí haly byla i prosklená trafika. Na peróně byl dav osvobozených vězňů, ve které matka poznala skupinku mužů ze Sobotky – jejího rodiště. Dala jim obsah tašky i bandasky, došlo na vyprávění, které bylo náhle přerušeno řevem leteckých motorů a výbuchy dopadajících pum na nádraží a okolí. V nastalém zmatku lidé prchali  kam se dalo, někteří se schovávali pod vagony transportu, jiní prchali po trati. Matka mě táhla do haly a chtěla pokračovat schodištěm do přízemí a na ulici. Schodiště před námi zmizelo v prachu po výbuch pumy, obrátili jsme se a schodištěm vedle restaurace jsme utíkali do přízemní kuchyně. Před námi utíkali lidé z transportu a vyskakovali v přízemí vyraženým oknem do ulice.

Bombardování Roudnice Rudou armádou 9.5.1945

 

Nikdo si nevšiml, že vedle okna, kterým jsme vyskakovali jsou do ulice otevřené dveře. (Nyní už vím, že se jednalo o stádní reflex.) Na ulici jsme zjistili, že matka krvácí na hlavě a já mám krvácející ránu na noze. Nálet ještě pokračoval, snažili jsme se dostat od nádraží co nejdále. Doma nás sousedka ošetřila a odešli jsme s ostatními do polí, kde jsme očekávali konec náletu. Svůj granát-atrapu jsem za celou dobu z ruky nepustil, dlouhá léta jsem ho měl mezi svými poklady.

Bombardování Roudnice Rudou armádou 9.5.1945

 

 

   Mrtvých a zraněných na nádraží bylo mnoho, jednou z hlavních příčin bylo to moderní prosklení, kdy sklo při explozích pum vykonalo druhotné ničivé dílo.
Bombardování Roudnice Rudou armádou 9.5.1945.

 

   Za dva dny se u nás objevil matčin otec ze Sobotky, celý ustrašený co se s námi stalo. Skupinka soboteckých vězňů se již do Sobotky vrátila a dědovi řekla, že jeho dceru s vnukem naposledy viděli na nádraží v době bombardování.

 

   Kdo a proč nás v tento den vlastně bombardoval,  vždyť byl již konec války? Bylo několik teorií: němci již neměli na čem létat, spojenci si spletli pravý a levý břeh Labe (na druhé straně byly ještě jednotky SS). Vysvětlení jsem se dopídil až po létech z roudnických internetových pramenů: bombardovala nás II. letecká armáda SSSR pod velením plk.Fjodora Dobyši, která na nás poslala letadla Petljakov P2.

Bombardování Roudnice Rudou armádou. 9.5. 1945.

 

   Tak se nedivte, že si 9. května „naleju“ panáka a se vzpomínkou na 70 let od mých druhých narozenin a vzpomínkou na oběti jej pošlu tam, kam patří. 

Tonda Seidl.

Květen 2015.
Bombardování Roudnice Rudou armádou 9.5.1945.

 

 

Stařec a Jizera. 

Mám několik příbuzných a přátel. Nikdy nejsou jednotni v názoru na problém, který se blíží. V září (2014) se však spojili jednotnou myšlenkou : Tonda (já) je blbec když se chce v 77 letech s artrozou v kolenou, nadváhou všude a sám vypravit v kánoi na sjezd části Jizery.

 

Počkal jsem si na stabilní pěkné počasí, průtok vody Jizerou po deštích měl být slušný (nebyl), nasedl v Liberci do auta, rozloučil se s případnými dědici, kteří mě bez ohledu na možné dědictví od cesty zrazovali a rozjel se do Ploukonic, kde má bratr statek a kde mám uloženou loď.
Tonda nakládá loď, pojede se na start.
Naložili jsme loď na auto a odjeli do Přepeř pod jez, kde jsem měl startovat. V lodi byl v obalu od masky (říkám tomu žebradlo) a v igelitu uložen suchý převlek a v lahvi od kompotu byl uložen mobil. Oboje připevněno k ´šprajcu´ uprostřed lodě pro případ „udělání se“. Cílem plavby byly Ploukonice – 7km po proudu. Je pravda, že jsem v kanoi neseděl asi 3 roky a neklečel nejméně 40 let, prý se to nezapomíná.

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

Odrazil jsem, zamával sourozenci na břehu, který si mě fotografoval a měl pro mě přijet do cíle na telefonické zavolání, kde ten cíl skutečně je. Odjezd vypadal tak jak měl, po první zátočině jsem porovnal kolena a zjistil, že vody v Jizeře je tam  kde se rozšířila málo a peřejky mezi a přes šutry se množí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 Jak jsem seděl na konci lodě, byla příď dost vysoko a vítr, který šel z boku cvičil s lodí jako by měla plachtu. To se mi  stalo osudným  když jsem zamířil do úzkého jazyku mezi dva šutry. Poryv větru odklonil příď na šutr a já jsem nedobrovolně šel přes bort proti proudu, loď se otočila dnem vzhůru a pokračovala směrem k Hamburku. Poslušen vodáckých pravidel držel jsem pádlo a ´pádil´ vodou za lodí, bylo tam asi metr hluboko a oblázkové dno. Doběhl jsem loď, volnou rukou ji přidržel, o pádlo se vzepřel proti dnu a očima jsem sledoval čepici  jak rychle po proudu  mizí v dáli. (Místní vodník bude mít pěknou pohlavní pokrývku.)  Odtáhl jsem loď k pravému břehu, odepnul žebradlo, ve kterém měl být suchý převlek  a bylo mi divné, že váží mnohem více než když jsem ho tam přidělával. Po otevření a vylití vody bylo jasno – oděv do vody vnořený ztěžkne, jedině mobil v lahvi od kompotu byl suchý. Já jsem byl mokrý tak, jak jen člověk oblečený, který si v řece zaplave, může být. Voda byla docela příjemná co do teploty. Loď plnou vody jsem u strmého břehu nemohl vylít, vtáhl jsem ji na

hlubší vodu, kde se dala převrátit a znovu ke břehu. Na dně zůstalo trochu vody a v ní plavala rybka – potěr  asi 3 cm délky. Ona mokrá, já mokrý, měl jsem radost, že na další cestu budu mít společnici, která mi do pádlování nebude kecat. Pokud by se mnou jel někdo ze známých, které jsem lákal, o tuto výhodu bych byl ochuzen.
 

Po tomto zdržení jsem další peřejky zdolal úspěšně a před Ploukonicemi, kde je voda nadržená jezem ve Svijanech jsem se „olejem“ doploužil k cíli pod ploukonický most. Tam jsem v řece umyl loď, pustil rybku do Jizery, zavolal pro odvoz a než brácha přijel, pozoroval jsem vodu, zda neplave moje čepice – neplavala. Odvezli jsme všechno na statek a bratříček mi nabídl občerstvení se slovy : „ Já to tušil „ a naservíroval mi UTOPENCE.

Když jsme seděli pod platanem, likvidovali utopence a pivo, přišla řeč na to, čím jsem se na vodě kdy pohyboval. Začalo to na liberecké přehradě ve vodáckém oddílu na pramicích, kánoích, to bylo závodní období. V Kremnici jsme si postavili vor na rybníku JRD (JZD) a podnikali plavby a námořní války. Po návratu do Liberce to byly dovolené na Lužnici, Jizeře, Ohři, na gumovém člunu po pobřeží Jadranu. Dětské putovní táboty na Lužnici a Jizeře. Vodní skauti v Liberci. Jachetní období v Příšovicích. Bráchova motorová jachta na Curyšském jezeře.

Končím na staré dobré Jizeře na kánoi, sám, zkrátka

 

STAŘEC a JIZERA

 

Ještě pár fotografií z historie:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

Zkouška na vojáka.

 

   O jarních prázdninách jsme byli se školou na lyžařském výcviku. Naší základnou byl vrch Kozákov a na něm Riegrova chata. Vybavení chaty spíše spartánské, naše lyžařské vybavení odpovídalo roku 1953, kdo měl vázání Kandahár – měl výbavu na špičkové úrovni. Vyskytlo se i vázání s koženým řemenem a napínací přezkou. Kdybychom v této výbavě a oblečení vyrukovali dnes na sjezdovku byli bychom středem fotografů a kamery by nás braly  ze všech stran. Jako doprovod s námi jela „pančelka“ tělocviku

Věra a nám neznámý Olda. Že je Olda velmi známý Věře to vyslídily naše holky během prvních dvou nocí. Výcvik probíhal na louce za chatou, počasí přálo. Oživením výcviku byl výkon Manči, která se rozjela, louku sjela a když měla na konci zastavit, lyže jí neposlechly a jely dál do oranice, na které již sníh nebyl. Přistála jak krátká tak široká na břicho a okolí do oranice. Její světlá větrovka dostala barvu vojenského maskovacího oděvu a ornice ji vrzala v zubech. Snímek po jejím postavení na lyže byl nejžádanějším snímkem z tohoto výcviku.

   Po čtyřech dnech jme s Lubošem museli odjet do Liberce, kde na Okresní vojenské správě byly příjimací zkoušky do vojenských škol.  / Zkoušky probíhaly v budově zvané Annahof, do které jsem se po třiceti letech vrátil  a stala se mým pracovištěm. To tam již dávno vojáci nebyli./

Co bylo v té době nutné vědět pro úspěch při zkoušce? Něco z matematiky, něco z češtiny, něco ze všeobecných znalostí a test z tělesné zdatnosti – ten spočíval hlavně z počtu shybů, které jsme dělali na dvoře budovy na klepadle pro koberce. Nikdo z nás to netrénoval a během vojny jsme zjistili, že počet shybů a běh budou nejdůležitějšími kriterii pro tělesnou zdatnost. ( Nevěděli jsme, zda běh bude proti nepříteli nebo od něho a kde se s nepřítelem utkáme ve shybovém souboji.)

   Výsledek zkoušek jsme se měli dozvědět později písemně, proto jsme se vrátili za spolužáky na lyžařský výcvik na Kozákov.

 

 

   Po sněhu již v Liberci ani památky, chodíme znovu do školy a připravujeme se na závěrečné zkoušky po devítiletém studiu. Tyto zkoušky jsou novinkou i pro učitele. Přihlásil jsem se i ke studiu na chemické průmyslovce, protože vojáci si s odpovědí dávali  načas. Jednoho krásného dne ( možná, že ani krásný nebyl) přišla obálka od vojáků, že by měli zájem, za předpokladu, že budu uznán zdravotně způsobilým  v jejich  Ústavu leteckého zdravotnictví a hned uvedli adresu a termín prohlídky. V Praze jsem se nevyznal, tak pomohl pražský strýc, bývalý taxikář.  „ Jo, to je v Dejvicích, tam kde bývaly augmentační sklady.“

Taková informace mi byla platná jako mrtvému zimník, tak mě tam musel dovést. Na bráně  dozorčí kontroloval  papíry a posílal nás na patřičná místa. Tam jsme se svlékli do trenýrek a začal kolotoč jednotlivých prohlídek. V  paměti mi utkvěla jedna z nich – kontrola hloubkového vidění. Spočívala v tom,že na asi pětimetrovém stole byly umístěny na konci dvě pevně  zabudované svislé tyčky asi 10 cm. vysoké a mezi nimi zkoušený pohyboval na vozíčku stejnou svislou tyčkou a snažil se na těch pět metrů dostat tu pohyblivou  do jedné úrovně s těmi  pevnými.  Ve skupině, se kterou jsem prohlídky  absolvoval, nás bylo asi deset , nevím kdo přišel na nápad stoupnout si ke konci zkušebního stolu a zkoušenému nenápadně palcem ukazovat o kolik a kam má tyčku posunout, aby  byly tyčky v jedné řadě. Když zkušební sestra psala do záznamu šestý naprosto přesný výsledek, bylo to podezřelé jí i doktorovi. Zařvala na nás, seřadila nás na správný konec stolu a jeli jsme znovu. Nové výsledky již odpovídaly normálu a mohli jsme jít na další oddělení.  Když končilo kolečko, vrátili jsme se do místnosti, kde jsme zanechali svršky a někteří i spodky. Z kapsy odložených kalhot se mi během dne „vypařily“ peníze, které jsem měl na cestu a pobyt. Ještě dnes bych tomu lumpovi přál, aby se jeho hovno v jeho trávicím traktu proměnilo na ježka. K ÚLZ  patřila i podtlaková komora, která byla umístěna  v areálu nemocnice na Karlově náměstí. Tam probíhaly testy, kdy v této komoře byly simulovány podmínky velkých výšek a zkoumaly se reakce adeptů bez použití kyslíkových masek na různá zadání. Když jsme ve skupině čekali na naši zkoušku, přišly do místnosti dvě sestřičky a jedna vyprávěla druhé, kolik jim zahynulo minulý týden psů v této podtlakové komoře v důsledku poruchy na ovládání. Byli-li jsme před tím v obličejích obavami do běla, po této informaci jsme zvolna přecházeli do zelena. Do dneška nevím, zda to byla oblíbená hra zdravotníků, nebo pravda. Byl jsem v té komoře po letech ještě jednou, ale zeptat jsem se zapomněl.

   Na cestu do Liberce mi strýc půjčil a sdělil mi starou pravdu, kterou jsem jako mladík ještě neznal:

„Na vojně se kradlo vždycky a všechno.“ Měl pravdu, v průběhu let jsem si to mnohokrát ověřil.

 

   Tak znovu do Liberce a čekat.

 

Dočkal jsem se, přišlo potvrzení, že jsem přijat do ŠDD i na chemickou průmyslovku. Rodiče mě neovlivňovali, budiž jim za to dík, věděli, že by to stejně nebylo nic platné. Průmyslovku jsem s omluvou vrátil a na vojenskou správu šel pro informace co, kdy, jak, kudy. Informace o nástupu byly vojensky jasné, Luboš dostal také kladnou odpověď tak jsme plánovali společnou cestu. Čáru přes naši dohodu udělala karanténa na žloutenku, která byla vyhlášena ve čtvrti kde jsem bydlel. Na vojenské správě vzali na vědomí a že pojedu za čtrnáct dní sám, do Kremnice dají zprávu sami.

  Nyní by kameraman znovu ztmavil obraz a při rozjasnění bych seděl v rychlíku z Liberce do Pardubic, kde jsem měl přestoupit na rychlík směr Slovensko. „Maršrutu“ mi vypracovali vojáci s časy i nutnými přestupy. Na nějaké smutnění, že jsem vypadl z rodného hnízda jsem nebyl. Převládal – li nějaký pocit v mém podvědomí, byla to spíše zvědavost. Luboš, který odjel dříve nenapsal, byl jsem zvědavý na prostředí, na kluky, velitele. Budu moci pokračovat ve sportování? To léto jsem byl v reprezentačním výběru volejbalových dorostenců Liberce a tam se nehrál špatný volejbal. ( 1953 )

   Odpoledne začal vlak sjíždět zatáčkami krásnou krajinou do nižších poloh a příští stanice měla být ( a byla ) Kremnica. Malé nádraží po pravé straně, několik kolejí a žádné město kolem. Na peroně jsem stál se sportovním pytlem v ruce a ptám se nádražáka na vojenskou školu. ( Za povšimnutí stojí, že jsem název ŠDD nepoužil- snad z vrozené bdělosti a ostražitosti, neprozradil jsem vojenské tajemství.) Nádražák mávl rukou směrem  k  závorám a zapadl zpět do bufetu, ze kterého ho dostal jen příjezd vlaku nebo choroba.

Loudal jsem se udaným směrem a za 10 min jsem stál před bránou. které se říkalo, že z jedné strany je na ní napsáno:“Vítáme Vás“ a z druhé strany. „Už Vás máme!“ Dozorčí převzal moje „pověřovací listiny“ a za chvíli mě vedl ozbrojený doprovod na rotu. Před budovou roty bylo asi sto kluků ve vojenském, ostříháni byli dohola a vypadali všichni stejně. Stál jsem před nimi v civilu a hledal očima mezi nimi Luboše. Kdyby se nepřihlásil sám hledal bych ho ještě dnes.

   „ To je dost, že jsi tady, “ tak jsem byl od Luboše uvítán.  „ Běž za staršinou fasovat, potom  k holiči a až tě zařadí do čety, tak večer pokecáme.“  Zmizel jsem v budově a přemýšlel, kdo to je ten „staršina“, který mě má vybavit . Z  představy  nadělujícího Mikuláše mě zjev staršiny Lipky rychle vyvedl. Do celty jsem dostal co mi patřilo, zavedl mě na světnici, určil postel a řekl, že patřím do druhé čety a abych mazal k holiči. Vlasy jsem nosil vždy spíše na krátko ( když jsem je ještě měl ) ale dohola , tak jak byli vylepaní moji budoucí kolegové se mi nechtělo. U holiče se mě zeptal pucifous jak to chci – řekl jsem, že zkrátit. Zkrátil, netušil, že bažant může přijít o čtrnáct dní později. Bylo to mé první privilegium na vojně a když o tom teď přemýšlím, tak asi i poslední.  Večer jsem se seznámil s osazenstvem světnice a tím začal můj život v ŠDD.

 

 

   V době, kdy školně-vojenský život začínal jsem měl před sebou tři roky studia, maturitu a potom rozhodování zda pokračovat ve studiu na pilota, technika, meteo, spojaře, intendanta nebo některou další možnou vojenskou odbornost. Z pohledu patnáctiletého byly budoucí tři roky strašně dlouhou dobou. Pro vás, kteří jste neměli možnost poznat Kremnici osobně : maloměsto jak vystřižené ze starých románů, Hornická tradice sahající do středověku, mincovna, která dávala obživu velké části místních i přespolních. Další měli možnost dojíždět za prací do Banské Bystrice nebo se uchytit v našich kasárnách coby civilní zaměstnanci. Malá nemocnice, gymnazium a ústav hluchoněmých spolu s provozovnou Elektropragy byly další možnosti pro obyvatele. Kulturních stánků lze uvést Katolický dům v jehož sále se odbývaly taneční zábavy – nejlepší tanečnice ( dle tvrzení odborníků, já na to nebyl ) pocházely z ústavu hluchoněmých. Kino na náměstí bylo umístěno do sálu bývalého kláštera a mělo pro nás nezvyklé číslování řad – první řada byla brána od zadu. Svoje kino jsme měli i v kasárnách, obsluhovali ho naši kamarádi, kteří absolvovali promítačský kurz a měli v promítací kabině útočiště i schovávačku – výraz „zašívárna“ tehdy ještě nebyl používán. V kurzu jim ukázali, že v přístroji je oblouková lampa s uhlíkovými elektrodami a vlastní pílí se dopracovali k poznání, že na podobném principu pracuje i horské sluníčko. Otevřeli tedy kryt promítačky a vystavili svá těla záření. Nedočetli pasáž o horském slunci až do konce a dopřáli si značně dlouhou dobu ozáření. Místo krásného opálení dostalo se jim popálení a ozdobili si pokožku podlitými puchýři.

  Ale zpět do Kremnice, pro vojáka nejsou nejdůležitější počty kostelů a divadel v místě posádky, mnohem důležitější je počet hospod a jejich kvalita. Vzhledem k výši našeho žoldu jsme preferovali hospody od čtvrté cenové skupiny k vyšším číslům. Proto se “Krstná mama“ stala místem, kterému se dnes říká klub. Tam vznikaly nápady, nad kterými ještě dnes vrtím hlavou. Chcete příklad?  Prosím: na stravu jsme si nemohli stěžovat ( snad jedině tehdy, když jsme za týden museli sníst stádo ovcí mjr. Gatnárka), někdo přišel s nápadem, že holoubata jsou delkatesa a to v našem jídelníčku chybí. Holubů je ve věži na náměstí tolik a jsou stále v pohybu, tudíž je nikdo nemůže mít spočítané. Když jich pár prakem složíme nikdo to nepozná a vlastně městu ulevíme od škod, které ptáci na budovách působí. Dohodnuto, při příští vycházce jsme zazvonili na věžného, pustil nás do věže, někteří vystoupili na ochoz a určená skupina odstřelovačů započala lov. Výsledek nevalný, tři holubi, kteří měli od holoubat už hodně daleko jsme dopravili  na cimru. Oškubat, vyvrhnout ( nepovrhnout se při tom )  a byli připraveni k pečení. Másla bylo dost, Golem roztopený. Ve vršcích od ešusů plavaly v másle díly holubů. I.P. Pavlov by z nás měl radost, slintali jsme lépe a radostněji než jeho laboratorní psi. Výsledek byl netušený, ty potvory byly čím dál tvrdší. Nakonec jsme je spořádali  ( tenkrát jsme měli zuby ), pochválili jsme se a už nikdy jsme tento lov neopakovali.

 

Tonda Seidl.



Naše Loutkové divadlo.



Ahoj Mišto,

Můžu připsat jen málo k loutkařině.  Hráli jsme odpoledne pro děti tam, kde  hudba měla večer  hrát k tanci pro dospělé.  Večer jsme seděli v sále, bylo to  někde poblíž Kremnice, odbývalo se to ve školní třídě.  Večer se při tancovačce  nepohodli cikáni z dolního konce s cikány z horního konce a u tabule se začali  prát.  Zajímavé bylo použití boty,  kterou  v ruce, podpatkem do obličeje svého  soka  přesvědčoval  jeden z aktérů.  Vyskákali jsme oknem a zábava končila, rvačka  však trvala dál.

Účastnili jsme se také AST / armádní soutěž tvořivosti/ v Mariánských Lázních,  kde byl domovem Vlasta Špaček,  který nás uvedl do lázeňské problematiky.  Měli  jsme připravenou vysoce "ideovou " hru,  kterou jsme napsali s Jirkou Frehárem. Vyhráli jsme s ní první místo, dostali pohár,  který Jirka doma opatroval 50 let  a jednou mě se ženou pozval do divadla ABC a po představení při posezení v  divadelním klubu mi ho předal s tím,  že dalších 50 let se o něj mám starat já a  potom mu ho zase vrátit.  Tak se starám.  Ta soutěž v Mariánkách byla asi na tři dny a vítězové pak měli účinkovat v okolních školách.  To jsme nevěděli a s naší  soutěžní hrou jsme nemohli děti v mateřské škole zaujmout.  Hrát jsme měli ve  Velké Hleďsebe - to jméno dosmrti nezapomenu.  S Jirkou jsme hodinu před  představením v hospodě napsali kostru nové hry s dekoracemi a loutkami, které  jsme měli,  Vlasta věděl kdy a co má na foukací harmoniku hrát, ostatní znali  kostru představení a šli jsme na to.  Úspěch byl, nehnali nás vidlemi a děti  tleskaly,  učitelky plakaly a chtěly si nás nechat.

 Ještě že jsme měli vojenský lístek na vlak do Kremnice, z lázní jsme odjížděli

švorc  a v Kremnici na nádraží jsme se složili na pivo, které jsme z vyhraného  poháru  vypili. Tonda.

   Ze Sobotecka , krásného prostředí pod  Humprechtem.
             zámek Humprecht        

         Ze Sobotecka , krásného prostředí pod  Humprechtem. 

Dr.Miroslav Tyrš.

Bylo po válce, po druhé světové, lidé užívali nové svobody, radovali se a začínali volněji dýchat. Ti aktivnější začínají probouzet stranický a spolkový život, který byl po dobu války  potlačen, zakázán a mnohdy i do koncentráků rozprášen. Nejinak i sobotečtí sokolové, jejichž prapor, malovaný samotným Mánesem, přečkal v úkrytu do osvobození. Čím začít, čím se veřejnosti a členstvu připomenout?  Akademie v sokolovně byla zvolena jako to pravé. Připravit program, zajistit projev, ale jak vyzdobit jeviště? Snadná pomoc, majitel pohřebního ústavu, pan Antonín, má s výzdobou a dekorováním domů smutku zkušenosti. S pomocí spojeneckých vlajek a veselejších drapérií musí umět vyzdobit i veselejší prostory než  ty, které jsou spojeny s jeho povoláním.

Pan Antonín odvedl na jevišti dobrou práci, něco mu tam ale stále chybělo. Na čestné místo by patřil portrét  nebo socha zakladatele. Kde vzít, a třeba krást? Sousedka Horáčková by mohla pomoci, celou válku měla zakopanou bystu zakladatele Sokola Dr. Miroslava Tyrše. Sádrová  bysta byla v životní velikosti, po „exhumaci“ trochu zamazaná, ale neporušená. Přesvědčit sousedku k zapůjčení Tyrše k výzdobě jeviště nebyl pro přesvědčivého řečníka velký problém. Svoji hlavou se zaručoval za celé Tyršovo poprsí. „ Když přečkal válku, přečká i sokolskou akademii,“ byla poslední slova pana Antonína, odcházejícího s Tyršem v náručí. V sokolovně dokončil  instalaci bysty na podstavec a výboři mohli jen uznale pokyvovat hlavou a výzdobu jeviště považovat za zdárně vyřešenou.

Akademie se jistě vydařila, o průběhu nemám podrobnější zprávy. Po ukončení a odchodu diváků a účinkujících se na jevišti sešli výboři a hodnotili průběh akce. Jistě ho hodnotili kladně, v bratrském prostředí, debata se dostávala do obrátek, gesta byla rozmáchlejší /testy na alkohol se v té době ještě nedělaly/, a při jednom neopatrném gestu se do debaty zapojil i sám Tyrš, který nevydržel náraz do svého podstavce a sestoupil na prkna, která pro herce znamenají svět, ale pro Tyrše znamenala zkázu. To ticho, které po pádu a rozbití bysty na několik kusů nastalo, bylo přímo hrobové. Z pana Antonína by ani vysoce kvalifikovaná sestra z transfúzního oddělení nedostala kapku krve. Co teď a co potom? Hlava pana Antonína byla zárukou za Tyršovo poprsí a on bude hlavu ještě potřebovat. Do koše bylo umístěno torzo a všechny kusy, které se po jevišti válely, koš přenesen do dílny pana Antonína. V jeho hlavě kolečka pracovala naplno – když archeologové dovedou dát dohromady staré, rozbité vázy, proč by funebrák nedokázal dát dohromady jednoho Tyrše?  Rozdělal řídkou sádru, krajky, které používal na olemování rakve, v této kaši namočil a otvorem ve spodní části bysty začal hlavu rekonstruovat. Po delším čase „uměleckého tvoření“ byl Tyrš pohromadě. Byly však vidět švy mezi jednotlivými sestavenými částmi. Žádný problém pro pana Antonína, sádrovým mlékem přetřel celého Tyrše a po zaschnutí bylo dílo čistší než při zapůjčení. Po zaschnutí byl Tyrš vrácen s díky majitelce, která jeho očistu pochválila.

Když po letech dával pan Antonín tuto historku v kruhu přátel k dobru, nikdy neopomněl poznamenat, že kdo sáhl rukou otvorem ve spodní části Tyrše dovnitř, musel nahmatat rakvové krajky. Nebyly však k poznání, jenom až Tyrš sebou praští o zem ještě jednou, bude možno materiál, kterým byl opraven, a tím i autora opravy usvědčit.

 

Míla Hafan.

 

              Majitel pohřebního ústavu nemohl všechno dělat sám, nemohl projednat s pozůstalými  průběh obřadu, vytisknout parte, uložit nebožtíka do rakve, kterou musel dodělat, vyzdobit dům smutku, projednat s panem kapelnikem účast hudby, zajistit přípřež koní do pohřebního vozu, dojednat obřad v kostele s panem farářem, který musel sehnat i ministranty, objednat kytice a věnce, dát vykopat hrob …. / kdyby stál za mnou pan Antonín a koukal mi přes rameno jistě by dodal další činnosti –účetnictví, nákup rakví a pomocného materiálu k jejich dokončení, péče o vozy a později i auto, které sám řídil…/

               Jak vidno poslední cesta člověka byla někdy složitější než zajistit jeho cestu na dovolenou.

Z toho důvodu byl potřebný štáb nestálých zaměstnanců, kteří pracovali případ od případu. Jedním z nejstabilnějších byl Míla Hafan. Za léta spolupráce s panem Antonínem si již nemuseli mnoho vykládat, každý věděl co má udělat. Stalo se však že na vesnici v okolí zemřela výměnkářka a bylo nutné uložit zemřelou do rakve. Přijeli na místo a zjistili, že výměnkářka  zemřela v podkroví staré vesnické chalupy. Do její místnosti se vystupovalo po strmých schodech průlezem ve stropě. Rakev do podkroví dopravili s obtížemi, uložili do ní nebožku a po zašroubování víka zjistili, že takto upravenou rakev průlezem dolů nedopraví. Odšroubovali víko a začali spouštět rakev po strmých schodech dolů. Míla šel první a držel rakev za zády, pan Antonín jistil dopravu shora. Náklon rakve však byl takový, že nebožka se v rakvi téměř posadila a přepadla Mílovi kolem krku. Jeho ohlédnutí a zděšení bylo „ne mrtvici“. Pustil rakev a dal se do běhu z domu smutku ven. Samotného pohřbu se Míla nezúčastnil, musel zaskočit jiný pomocník. Mílu našli v hospodě o dvě vesnice dál , ale až za dva dny. Kdo za něj vyrovnal účet nikdo neprozradil,ale dluh tam žádný nezůstal

   

          zámek Humprecht

Rakve se vydávají od 10 do14 hod.

 

Takovou cedulku jsme měli ve vodácké klubovně jako raritu mezi trofejními cedulemi z různých míst, kde jsme závodili. Odkud byla tato cedule již nikdo neví, ale pan Antonín objednával rakve ze Semil, kde byla továrna v majetku pana továrníka. Za léta spolupráce se znali velmi dobře a nejednu číši vypili spolu. Jednu příhodu,  ve   které měl pan továrník hlavní roli jsem slyšel od majitelky  tiskárny v Semilech.

Pan továrník si v tiskárně nechal vytisknout katalog a ceník rakví, které měl ve výrobním programu. Bývá zvykem, že tiskařský náhled se před rozjetím zakázky dává zákazníkovi k nahlédnutí pro korekturu  a odsouhlasení . Až sem je situace normální, zádrhel začíná tím, že pana továrníka „vzalo“ slepé střevo a provedlo to akutně. V takovém případě se do nemocnice spěchá a operaci, o které se tvrdí, že ji medik zvládne během dopravy pacienta ve výtahu, prováděl renomovaný chirurg – vždyť se jednalo o pana továrníka. Ráno operace, která proběhla „lege artis“, pan továrník odpoledne na pokoji se třemi neznámými pacienty již vede hovor, když se otevřou dveře do pokoje a přichází zástupce tiskárny, pod paží desky, pozdraví a zahlaholí: „ Nesu vám  nabídku a ceník rakví, račte se podívat.“ S touto nabídkou se obrátil k posteli pana továrníka.  Třem pacientům na pokoji ztuhly rysy, takovou nabídku pro kolegu, který se již měl tak radostně k životu nečekali. Když pan továrník viděl jejich soucitné pohledy, chtěl se rozesmát, ale stehy na ráně mu to nedovolily. Proto s rukou na ráně  a na půl úst vysvětlil spolu pacientům situaci. Na pokoji se drželi za rány čtyři pacienti, křivili tváře nemoha se smát. Jediný vážný a nechápající pohled patřil zástupci tiskárny – v pokoji již nebyl nikdo, kdo by mu mohl situaci vysvětlit.    

 

Babíííí, já nevidím.

 

Jezdil jsem do Sobotky na prázdniny. Kam také jinam ve 40. a 50. letech mohli rodiče odložit dítě na prázdniny než k prarodičům. Naše rodina oplývala potomky a děda s babičkou měli přímých vnoučat devět a nepřímých od dalších příbuzných byla také pěkná řádka. Až nyní vím, že to pro ně byla krušná doba , ty dva měsíce školních prázdnin, ze kterých se zbývajících  deset měsíců zotavovali. Za oněch časů měli navíc ještě Měsíc československo-sovětského přátelství, tak to snad nebylo tak zlé.

Když mi bylo asi devět let, byl jsem na cestu vypraven sám. Dostal jsem hodně rad, málo peněz a dvě vajíčka na tvrdo, abych cestou nezemřel hlady./ Víte jak vajíčka na tvrdo lezou obtížně do krku na sucho?/  Z Liberce se do Sobotky přestupuje v Turnově a v Libuni, časy jsem měl napsané,všechno klapalo, k večeru jsem byl v Sobotce a cestou z nádraží do kopce jsem zdravil místní a bylo mi divné, že žádný z nich neví, že jsem přijel poprvé sám. Přivítání u babičky – je zajímavé, že se vždy říkalo: „jedu k babičce „ a na dědu se jaksi v oznámení nedostalo- bylo jako vždy milé. Po „výslechu“ na téma co je doma nového a večeři jsem byl uložen v ložnici, která měla okna do ulice směrem ke kostelu. Spal jsem do rána jako zabitý. Ranní ruch na ulici a zvuky z kuchyně mě probudily do slunečného dne, sluníčko již ušláplo hodný kus cesty, tak jsem z postele koukl na věž kostela abych zjistil kolik těch hodin už vlastně je.Jaké bylo moje překvapení, když jsem na věži kostela nerozeznal ručičky ani čísla, odhrnul jsem záclonu a stále nic nevidím.  „Babííí, já nevidím!“ Tak jsem spustil křik a bylo mi hrozně. Babička vběhla do pokoje i s hrncem, který měla zrovna v ruce. „ Babí, já nevidím na kostelní hody, mě se něco v noci muselo stát.“ Babička, klidná to žena, koukla z okna na kostel a její vysvětlení mě uzdravilo:

„ To máš tak, ručičky a číslice z hodin minulý týden sundali a poslali na pozlacení. Než ti uplynou prázdniny, budou zpátky.“  Děda mi půjčil na zbytek prázdnin staré „cibule“po svém předku,které  jsem

nesměl ztratit. Tehdy jsem je ani nepotřeboval, kluk přece měří čas podle hladu.

 

Víno.

 

V Sobotce se pilo a pít se bude dokud bude co a za co. Víno však v kurzu moc nebylo, spíše se jednalo o pivo a sem tam něco tvrdého. Osvěžoven bylo na poměrně malé město dost. Místo dlouhého seznamu jen malý výčet, podle mé paměti jen na rynku   / náměstí / bylo 5 restaurací. Proto jsem se k vínu dostal až v pozdějším věku. Dostal jsem se k němu jako konzument, který o pěstování , sklizni a práci vinařů měl zkreslené informace z vinobraní a četby Zvonokos.

V mém pozdním věku mě zavolal švagr z Moravy, zda bych se nechtěl zůčastnit vinobraní u jeho přítele ve Velkých Pavlovicích. Vzhledem ke zkušenostem z vinobraní na Mělnice a Znojmu, kde se jednalo o lidové slavnosti spojené s konzumací mnohdy až do bezvědomí některých „skalních píčů“, nebyl jsem proti. Jenom mě trochu mátla doba, kdy mělo vinobraní propuknout, tou dobou ještě nemohl být ani první burčák. Nevadí, to se na místě vysvětlí. A vysvětlilo. Nejednalo se o slavnost, ale o tvrdou práci na vinici při sběru a odvozu hroznů pro další zpracování ve sklepě. V partě asi deseti lidí jsme vyzbrojeni plastovými kbelíky, levou rukavicí,speciálními nůžkami a informacemi co a jak dělat i s vysvětlením, že jedna rukavice má chránit ruku před poraněním nůžkami,když stříhám a přes listí nevidím co stříhnu, nastoupili do vinice. Byla v mírném sklonu, tak jak prý vinice bývají, některé jsou i ve svahu, na kterém má s udržením potíže i kamzík. Postupně se plnily přepravky, odkládali jsme části oděvu a postupovali vinicí. / Spolupracovnice se s odkládáním oděvu po jisté době zadrhly a na rozdíl od pánské části dále nepokračovaly s poukazem na to, že tam jsou na práci a nikoliv pro naše zrakové povyražení./

Přišel čas svačiny. Během trhání si každý ochutnal z hroznů ty nejlepší, přesto příjezd občerstvení byl všemi uvítán. V nabídce byla pestrá směs lahůdek: klobásy, tvrdý salám, pomazánky,chleba, rohlíky, pivo, víno….. Jako specialitu nabízel majitel moravské  misli, což byly překrásné škvarky. Možná, že jsem některé věci z nabídky občerstvení zapomněl, ale za zmínku stojí, že většina dobrot byla trvanlivého charakteru a tudíž tvrdá a já byl v té době v pokročilém stádiu přestavby druhých zubů na třetí chrup. Toto stadium se vyznačovalo tím, že většina mých zubů byla v odpadkovém koši mé zubařky a nové dostanu až se dásně zahojí. Pochopte můj smutný pohled zasloužilého masožravce na parťáky, kteří si z bohatě prostřeného improvizovaného stolu nabírají a kousají a kousají majíce čím. Nedalo mi to a nabral jsem si také – škvarky, kousek klobásy, kousek masa a zaujal jsem pozici v krytu za vinnými keři na obráceném kbelíku. První zkouška krásného vypečeného škvarku dopadla katastrofálně, kousat nebylo čím, čekat, že se v ústech rozplyne, to bych tam ještě seděl pod sněhem jako sněhulák. Muselo se něco stát, přece nemohu ty dary Moravy vrátit nebo zahodit. Mistrovství improvizace spočívalo v tom, že nůžky na stříhání hroznů musely nahradit mé chybějící zuby. Ne, nestrčil jsem si je do úst, stačilo těmi nůžkami v dlani předkousat škvarek i klobásu, na chleba i na pití jsem si vystačil. Nezapomenu na udivený pohled švagra, když mě za keřem objevil a moje činnost se mu zdála nepochopitelnou. Byl jsem jedním z nejdéle svačících, ale hlavně jsem se najedl a zvládl situaci, která se zdála neřešitelnou.

    

          zámek Humprecht

Poklad.

 

               Abychom byli k Sobotce blíže, přestěhovali jsme se z Litoměřic do Liberce. Bylo to na přelomu r.1949 –50. Bydleli jsme ve  „vlastním“ s velkou zahradou a dvěma nájemníky. Bratrovi byla zahrada hřištěm i pracovištěm. Obzvláště poté, když si po několikáté vyslechl od nájemnice z přízemí, jak Němci před odsunem v noci na zahradě něco zakopávali. Stará paní to líčila tak sugestivně jako by při tom kopání držela Němcům lucernu. Co jiného by mohli v noci zakopávat než poklad. Vyptal se staré paní na přesné místo, kde ke kopání došlo, vzal dětskou motyčku a lopatku a začal kopat. / Znám jej od narození a dnes je mu již k 60 rokům, ale takové pracovní nasazení jsem u něho od té doby neviděl./ Kopal odpoledne, večer, v noci se na posteli neklidně převaloval a s prvními ranními paprsky byl již znovu na rozkopaném místě a kopal a kopal.

   Po obědě ho mamince už bylo líto a sebrala několik svých bižuterních „šperků“, dala je do plechové krabičky od doutníků a když  mladý hledač pokladů obědval, zahrabal jsem krabičku do jeho výkopu. Po obědě nás hledač informoval, že už dál kopat nebude, že si baba něco vymyslela, nebo že to sama vykopala. Tím s hledáním končí. To se nám samozřejmě nehodilo, proto jsme mu vyprávěli o opuštěných zlatých dolech,  kde po dalším kopnutí  narazili na zlatou žílu a aby to tedy ještě chvíli zkusil, co kdyby? Tenkrát si ještě nechal poradit a šel. Za malou chvíli se ozval řev ze zahrady: „ já to našel!!!“ Koukali jsme z okna a bráška běžel pod okny, v ruce otevřenou plechovou krabičku, ve které na sluníčku zářily kameny a kov „pokladu“. O patro níž viděla z okna totéž sousedka, která ho k hledání inspirovala. Přiběhl do bytu a ukazoval nám co našel. Krabička od doutníků měla na povrchu ránu od motyčky, ostatní bylo všechno v pořádku. Že na jedné broži „pokladu“ je matčin monogram, toho si nevšiml, v té době mu čtení ještě dělalo potíže. Otec pracoval na soudě, kousek od nás, tak bratříček se šel hned pochlubit co našel. Otcovi spolupracovníci věděli oč se jedná a tak jejich obdiv malého hledače velmi potěšil a doma líčil, jak byli všichni překvapeni a jak mu gratulovali k nálezu. Když začal jednotlivé  „šperky“ leštit a vyrovnávat na svůj stolek, zazněl v předsíni zvonek a za dveřmi stál pán, který z kapsy na řetízku vyndal nějaký odznak, řekl, že je od policie a že si jde pro ten poklad. /Sousedka nebyla tak přející, jako otcovi kolegové, nebo nebyla tak informovaná jako my. / Matka přinesla nález i s krabičkou, představila pánovi našeho hledače a tak aby hledač neslyšel, vyložila , jak k nálezu došlo. Pán byl  rozumný, nechal si to vysvětlit, přečetl i monogram na broži a uvěřil. Omluvil se a pronesl :“dostali jsme udání, musel jsem to prošetřit.“ Když odcházel, stála sousedka před barákem u popelnic a udiveným pohledem sledovala samotného odcházejícího policistu, který nás nevedl v okovech ani nenesl poklad, který by u nás zabavil.

   Boží mlýny melou – do těch popelnic, u kterých tehdy stála, její zeť po letech vysypal její urnu.  

         Tonda Seidl.  

    

   

 

         Motto: Ještě jsem nevyrost´, už jsem voják.

 

KREMNICA.

 

 

 

   Krásný podzimní den roku 1953, básník by psal o paletě Mistra, která hýří barvami od červené, přes zlatou až po zeleň nejrůznější sytosti.  Je mi patnáct let, romantika podzimu mě nechává nezasaženého, mám jiné starosti v hlavě, která i s tělem má odjet od rodičů na dlouhé tři roky do daleké Kremnice.

Ten název města –Kremnice – jsem ještě před rokem měl spojený pouze s tím, že je tam mincovna a lokalizoval  bych jej  „někam“ na Slovensko. Na Slovensku jsem již byl – čtrnáct dní na letním  táboře v Párnici na Oravě—za tu dobu jsem stačil postřehnout, že slovenština se od češtiny liší, příroda je tam krásná a neporušená  /to bylo v roce 1952/ a že „ovesný páper“ což jsou ovesné vločky, nebude nikdy mým oblíbeným pokrmem přesto,že nyní /1999/ je již několik let hitem zdravé výživy.

   Proč tedy mířím k libereckému nádraží se sportovním pytlem v ruce a v kapse s cestovním příkazem,který vystavila liberecká vojenská správa s cílovou stanicí Kremnice a umožňující bezplatnou přepravu třetí třídou  rychlíkem?  Sdělím Vám vojenské tajemství: „ Nastupuji tam do Školy důstojnického dorostu letectva – ŠDD ve zkratce.“  Tato tři písmena mě budou provázet nejen třemi roky studia, ale nezbavím se jejich vlivu , v dobrém i zlém, spolu se stovkou svých spolužáků, do konce života a možná i o něco déle. / To až životopisci slavných, budou žákům připomínat, že ten nebo onen v mládí absolvoval výše zmíněnou školu jako přípravu pro život./

 

   Nyni by v televizním scénáři byla poznámka: „ Obrazovka se zatmí a děj se promítne do doby o rok zpět.“ Dostali bychom se do školy  „ U soudu“ v Liberci, které stejně neřekne nikdo jinak než „ škola na Keiláku“, což je název vrchu, na kterém stojí. Poslední ročník –skoro čtyřicet holek a kluků – se rozhoduje co s načatým mládím a jaké povolání si vyvolit. U děvčat se objevují zdravotnické, ekonomické,studijní i řemeslné ambice / kdo by to do těch holek,které známe devět let a někteří absolventi mateřské školy i déle,

řekl./    U kluků se cílem stávají různé průmyslovky, automechanici a díky velké agitaci a slibování všech možných výhod se mezi námi objevil i jeden horník.Moje jistota byla chemická průmyslovka a sen letecká škola. Nebyla  to vyhraněná touha mít křídla a zdolávat výšky a dálky. Z pohledu dnešního bych řekl,že se jedná o ovlivnění literaturou, od Biglese přes obě války a kus mírového života, které  bylo příčinou  mého zájmu  o letectví a vztahu k letecké technice.

   Pro vojenskou karieru jsme ze třídy rozhodnuti tři : Luboš a já pro leteckou školu, Pepa pro Vojenskou

hudební školu.Před příjimacími zkouškami na vojenské školy nás ještě čeká závěrečná zkouška na naší

devítiletce. Jsme poslední ročník, který to má na devět let a první, který tuto školu končí závěrečnou zkouškou. Ani my,ani učitelé nemáme představu jak bude zkoušení probíhat. Příprava na zkoušky spočívá v učení se  a zjišťování jaké otázky jsou pro nás připraveny. Průzkum kabinetů a ředitelny /ovšem za nepřítomnosti pedagogů / zajišťuje Pepa. Přípravu na tuto akci by nám mohly závidět renomované špionážní agentury. Zdařilo se. Problém je však v tom, že otázky zahrnují téměř celou látku, jediným ziskem z vyzvědačské činnosti je znalost formulace otázek – kdo chce uspět, musí se stejně učit.

  Tyto zkoušky byly našimi prvními v životě a kolik dalších, horších, těžších a důležitějších nás v životě ještě čeká  nikdo z nás ještě netušil.

   S rozechvěním a trémou jsme vstupovali do vyzdobené třídy a odpovídali na otázky, které jsme dostávali. Nikdo nepropadl, až po letech jsme si uvědomili, že nebylo kam propadnout. Výsledek jsme oslavili tak, že ve čtyřech kamarádech jsme si koupili litr vína, vypili jsme jej na liberecké přehradě a když jsme potom plavali, nevěděli jsme zda plaveme po vodě, nebo pod vodu, bylo nám veselo – byli jsme poprvé pod vlivem alkoholu, že jsme se mohli utopit jsme zhodnotili až druhý den. Na nějaký čas jsme na alkohol zanevřeli – na doživotí to však u nikoho z  nás asi nevydrželo.

 

 

   

 

 

         

Zážitky jednotlivých ešdédáků.

/opsáno z almanachu  KREMNIČTÍ ORLI, který v r.2003 sestavilo pár  nadšenců  ešdédáků/.

Součástí jedné z již tří uskutečněných anket, která byla v tomto případě kryta formou přihlášky do klubu bývalých ešdédáků byla sondáž v silných zážitcích jednotlivců z kremnické éry. Účelem bylo získat nějaký materiál pro almanach. Ač někteří slibovali samostatné zpracovaní svých vzpomínek ( viz např. Jirka Fréhar — založení biologického kroužku) neučinili tak ,a pouze lakonicky uvedli svou vzpomínku nebo zážitek v rámci ankety. To se stalo výchozí pro zpracovaní následujícího souhrnu..

Hodně se vyskytují vzpomínky na výroky našich tehdejších ,,představených", které si často opakujeme na našich srazech a které se tak staly pro nás legendárními. Zde jsou

Poznámka korektorů almanachu:

neznaje už, zejména vlivem samoopravujících se počitačů, spisovně ani slovenštinu, ani češtinu, jsou výroky uváděny výhradně autenticky(hovorově), ve formulacích, jak utkvěly v paměti jednotlivých ešdédáků.

Tato víceméně ,,omluva" má platnost pro celý rozsah almanachu. Diky.

matikař Grega

... .aký z vás može byť budúci dvostojnik, keď  neviete držat špongiu v ruke

vzpominá Honza Libal.

politruk Bulko

.....žiak prosinec, ktorý nám priniesol množstvo nevyhovujúcich známok

vzpomíná  Janko Repa

matikář Nachtman

...... vy ste taký lenivý, ako ta sviňa za ohradou

vzpomíná  Láďa Schrenk                                                                                                                                    .

poručík Messner

Vleti na izbu , už má byt' rozcvička, křicí .......“ ranni ptáče", zbytek v rozčilení nedokončí a

zařve ,,čóveče". vzpominá Jožka Simon

staršina Lipka

... ..ktorý kokot zakúril na umyvárke, ked' rúry  sú tarn  néni

.....Kocman,Lněnička, kopnem vas do riti, až mi špicu obserete

vzpominá Lada Kocman

opět politruk Bulko - velí ...... priamy směr- okolo budovy

vzpomind Honza Libal

Silným zážitkem pro mnohé bylo udělení první ,,basy". K takovému zážitku se vehementně hlásí Mirek Čáp, Jarda Dobeš, který dostal hned dva dny, Jirka Jirouš, ale ten uvádi v závorce Rosťu Petroviče, takže není zřejmé zda vyfasoval basu sám a  nebo na něj


 

silně působilo, když basu dostal žiak Petrovič. Na potrestání vzpomínají, i když se tentokrát nejednalo o basu, např. Vlád'a Koutný, kterému byla krácena o týden dovolená se zdůvodněním, že se jedná o náhradu za ztrátu polní lopatky vz. 48. Stalo se tak z nařízení mjr. Gatnárka. Milan Rain to v rámci trestání dotáhl dokonce až na degradaci z hodnosti svobodníka..

Vzpomínané zážitky jsou skutečně různorodé, např. sportovní, jako je jízda na kole (Vlád'a Holý), získavání prvních zkušeností v jizdě na lyžích (Michal Chrenko, Vašek Reich) k takovým, které se vážou k celostátním akcím jako byl nácvik na tehdy každoroční májovou vojenskou přehlídku v Praze (Emil Jurkovič), nebo  nácvik na spartakiádu 1955 a s tím spojené ,,povinné" opalování (Ludva Nagy). Jsou prožitky společné ale i osobní.

Autenticky:

Téměř celá četa mě byla vyprovodit na nádraží (se slzami v očích), když jsem v 2. ročníku dostal žloutenku a odjížděl do civilu (asi byli rádi- bejci jedni- že už mě neuvidi).- Jarda Kořínek.

Když  mi MUDr. kpt. Profous koukal na penis a do rekta a když  mi tentýž  řezal pravou nohu.- Ludvik Nagy

Při službě v kuchyni, po vytření podlahy „handrou" jsem ji vyždímal v hrnci s polívkou.- JirkaRáž.

Kočišové skoky do sněhu z l.poschodia a jeho výraz, ked' po roztopení snehu zistil, ze sú tarn kolky- František Rehak

Kdyz při vyřazení visel Pubiš z okna WC a z hlavy mu tekla (nečitelné) smes. A nebo taky na požírání čerstvého chleba při jeho dovozu.- Ludvik Nagy

Nejčastěji, ve spojení s Kremnicí, se mi vybavuje vůně mateřídoušky a dalších bylin na stráních, po kterých nás honili- Tonda Seidl

Zájezdy s operetou Nebe na zemi. V autobusu mohl být jeden stále někde přisátý.. Detaily ponechám  raději vzpomínkám, abych nevyvolal pustou  závist- Lád'a Hubáček

Že jsme to bez větších pruserů přežili-  Franta Lečík

Obecně se vzpomíná na ,revoltu", označovanou některými za vzpouru, smutně na návraty z dovolených, vesele na vyřazení a na závěr také na to, a to není vzpomínka, ale přesto zážitek,

..... že se ta parta ještě drží. At' nám to vydrži! Za všechny- Tonda Seidl.


Ischia 2008 aneb Tonda jede na jih.

 

 

   Zamknout byt, nastoupit do výtahu, sjet za barák, nastoupit do taxi, dojet na autobusové nádraží, nastoupit do autobusu směr Praha, na Černém mostě přestoupit na metro, ve Zličíně přestoupit na autobus do Ruzyně, tam přestoupit na Boening 737-7OO , z něho vystoupit v Neapoli, Ali busem dojet na nádraží a vlakem dojet pod Vesuv do Pompejí a mám první část cesty za sebou. To již bylo k večeru a objednaný hotel Victoria, umístěný hnedle vedle vykopávek nás přijímá pod svoji starobylou střechu, pod kterou se skrývá moderní bydlení. Nás  = Katku, Jindru a moji maličkost, kteří jsme se na tento výlet dlouho připravovali. Ředitelem podniku je Katka, která vše vyjednala a zařídila bez cestovních kanceláří, celá cesta byla jen v naší režii a s Jindrou jsme fungovali jako příručí, co za nic neručí. Večerní krátká procházka a jde se spát.

   Ráno před devátou jsme u pokladen vykopaného města, které v r. 79 zasypal popel  do výšky 7 metrů, k tomu zemětřesení a přílivové vlny, čekali ve frontě. Katka zjistila, že staroši nad 65 let mají vstup zdarma, mlaďoši platili 11E. Měl jsem o vykopávkách úplně jinou představu, teď se nám nabídlo město, kde se život náhle zastavil a je již skoro celé obnažené od nánosů. Výzdoba chrámů i domů je zachována, jen střechy, které pod tíhou nánosů nevydržely, chybí.



 

 Cesty ve městě jsou vyloženy velkými kameny – tehdejší silničáři se pěkně nadřeli, přes cesty jsou i vystouplé kameny jako přechody pro chodce, v kamenné vozovce jsou i vyjeté koleje po vozech. Ve veřejných lázních by stačilo jen zatopit a mohou premávat dál. I jejich výzdoba včetně mozaikových podlah je zachovalá. Pochodili jsme do odpoledne, poseděli v amfiteátru pro 5000 lidí, vyfotil jsem kde co, neodolal jsem a vyfotil i japonskou výpravu, která se rozsadila v poledne pod stromy  a hůlkami pořádala oběd.

 

Asi se to nelíbilo jejich Šivovi a zakopl jsem tak, že mi ruplo v koleně a vytryskly slzy z očí.  Do té doby jsem nevěděl, že kolena mají s očima spojení.

Odpoledne jsme v hotelu vyzvedli naše zavazadla na kolečkách a vlakem jsme se vrátili do Neapole, odkud jsme se chtěli přepravit na ostrov Ischii – byl jsem poučen, že se to vyslovuje Iskia, mě však byla moje verze bližší ischiasu přijatelnější.

   V Neapoli na nádraží jsme hledali jak se dostat do přístavu. Nakonec to byl autobus, do kterého jsme se nasoukali se zavazadly. Spolucestující tvrdili, že máme vystoupit za 4-8 zastávek a budeme v přístavu. Tento velký rozptyl nás trochu zviklal, tak jsme se na jedné zastávce odhodlali k vystoupeni, povedlo se to jen Katce, potom řidič zavřel dveře a uháněl dál. My jsme vystoupili na další zastávce s tím, že se vrátíme příští linkou o stanici zpět. Než přijela, objevila se Katka na naší zastávce, ona je rychlík, byli jsme opět v plném počtu. S Katkou se objevilo ještě něco, nebe se zatáhlo a bez pomalé „rozcvičky“ začaly padat putny vody na Neapol. Aby to nebylo jednotvárné, byly proloženy nůšemi ledových krup. Než jsme doběhli pod plátěnou stříšku,kde se nás tlačila  celá armáda, měli jsme vodu až ve slepém střevě i v kufrech.








Jedinou výhodu to mělo v tom, že se neprášilo. U nás se říká, že něco roste jako houby po dešti, v Neapoli se při prvních kapkách objevili v ulicích obchodníci s deštníky a měli kšeft – zřejmě mají za kamarády meteorology ze Žamberka. V přístavu jsme našli rychlou osobní loď, která nás za 45 minut dovezla na ostrov Ischia. / Jezdí tam i pomalá doprava, která bere i auta a autobusy./  Po vylodění nám zbývalo přepravit se 10 km do Foria, kde jsme měli zajištěné ubytování. Na ostrově je zajímavý dopravní systém, jedna linka jej objíždí ve směru hodinových ručiček, druhá proti směru. Doplněny jsou ještě několika dalšími. Obvod ostrova má asi 25 Km a je i dost kopcovitý, inu sopky neumí dělat rovinu.  Přitočil se k nám divoký dispečer taxíků a nabídl taxi za 25 E do naší rezidence Tina ve Foriu, kývli jsme souhlasně a on nás zavedl k něčemu co se pokusím popsat, ale fotka je výstižnější. Tříkolka rikša, přední kolo řízené motocyklovými řidítky, zakapotované plachtou se slídovými okny, důvěru to nebudilo, byli jsme tři a bagáž také pořádná, jen šofér byl hubeňour.



Naložili jsme kufry i sebe, před odjezdem by se i marxista pokřižoval a jelo se. Podle zvuku motocyklový motor slabší kubatury, ale jelo to. Řidič si ve Foriu spletl Tinu a zavezl nás před Terezu / bába jako bába/, trvali jsme na Tině, tak nás tam za slíbený obolus dopravil a byli jsme na týden „doma“. 

   Program byl následující: první dva dny v termálním areálu Poseidon, další den výlet kolem ostrova se zastávkami na poznávání pamětihodností, další dva dny v termálu a potom domů. 

Termály Poseidon – řada termálních bazénů vybavených hydromasážními tryskami, teploty vody od 40 stupňů dolu, různé masážní  přepady, pochodování po oblázcích ve studené i teplé vodě, dlouhá písečná pláž u moře, které mělo 23 stupňů a bylo nejčistější, viditelnost do hloubky i pod vodou jinde nevídaná. Lehátka, slunečníky, sluníčko. To vše bez dětí, které nemají do termálů přístup.



Pro cestování po ostrově jsme si koupili permici na autobus a bylo postaráno o dopravu.  Autobusáci jsou v Neapoli i na Ischii mistři, naše liberecké bych tam poslal na školení, aby viděli na jakých stísněných komunikacích se tam jezdí. Pochopili jsme i výhodu malých aut a tříkolek v prostředí, kde se na cestě dvě auta těžko minou.



Ostrovní okruh jsme zahájili ve Foriu a po severní straně ostrova jsme se dostali do Ischia Ponte, kde se pne na skále Castello Aragonese – Aragonský hrad, před jehož  mohutností mi poklesla čelist i kolena.







Jak se s mou artrózou vyškrábu nahoru?   Artróza není žádná ženská,  je to moje diagnosa na  kolena.  Sláva, ve vchodu byla cedule se směrovkou k výtahu, mohu nahoru. Překrásný výhled, hrad je soukromý, tak se i opravuje a udržuje.











 Z hradu na pivo a pokračování po jižní straně d Sant Angelo, což je jedno ze středisek ostrova, zakousnuté do skály a odtud „domů“.







Po dalších dvou dnech relaxu v  termálech a v moři jsme naházeli věci do kufrů, málem se mi zlomil přesolený ručník, ráno rozloučení s majiteli, srovnání hlav a střev po večerním loučení a hurá do přístavu a opačným postupem na  letiště.







Udělali jsme si dost velkou časovou rezervu, ale rozkopaná Neapol – buduje metro a  demonstrace , která ucpala další ulice nám rezervu nabourala. Na letiště jsme přišli včas, ale uložit bagáž a jet zpět do města se nám už nechtělo. Katce se povedlo zapomenout na umývárně drahý foťák, vypukl smutek. Pokusila se najít ztráty a nálezy, tam o foťáku věděli, že ho někdo odevzdal na policii. Na policii už měli protokol, ale hlavně také foťák. Tak vše dobře dopadlo a bylo zapito.
   Do Liberce jsme se dostali v noci, ráno jsem koukal z  okna jak se za těch pár dní obarvily stromy do červené, zlaté, žluté a jiné podzimní nádhery.






Nezbývá než sáhnout do šatníku pro teplejší  oblečení  a začít plánovat kam příště. Pár fotografií a vzpomínka na Ischii a Pompeje zahřeje i ve studeném Liberci.



               návrat

                         Stránku připravil Ing.Milan Illnar


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk