Škola dôstojnického dorastu

 

     

EVŽEN V  PERU.

Ahoj MILANE. 10.listopadu 2006.

Tak již to mám za sebou a jsem zasejc doma, v tej zlatej Austrálii,
kde začíná jaro a lidi se na sebe  usmívaj, na evropskejch stromech
rašej listy, prodlužuje se den,  všude mluvěj anglicky, dlouhej
weekend se střídá s krátkým, na  polích se pasou ovce a krávy,
anglická královna se na nás usmívá a mezi tím skáčou klokani,
jako by se nic nedělo. Ráno když se vzbudím, slyším  chechtání
kukabůry,  černí magpíz šmejdí po zahradě, aby jako straky v
Česku někde něco klofly k snědku. Pak přiletí papoušci a zbourají
mi půlku borovice, protože jim chutnají mladé výhonky.  Snad si
s toho v žaludku dělají Beefeter a proto jsou tak zelení.
Hned jak jsem vylez z letadla, tak tady bylo osmadvacet. Melbourne mi
přivítalo modrou oblohou. Celník tentokrát neřekl jako obvykle:
“Vítej kamaráde domů“,  ale poslal mi někam na ošetřovnu do
karantény  na vyšetření,  jestli nemám yellow fever, jako suvenýr
s Jižní Ameriky. Pak jsem zase pár metrů popošel a hned ke mně
přiběh ten přiblblej pes co ke každýmu čuchá a hledá drogy.
Málem se jim utrhl ze řetězu, jako bych měl pingl plnej heroinu
a já se  musel slíkat a všechno vyndávat  na zem. Lidi po mě koukali,
kdy  už mi nasadí želízka a proč to ti policajti zdržujou. Pes
se ke mně furt měl, jako by cejtil  že jsem nějakej  příbuznej
z minulýho života, nebo přinejmenším pašerák drog.  Policajtky
ho pak  odehnaly, ale stejně se na mě dívali jako: „tentokrát
ti to chlape  prošlo, počkej příště.“
Vyndal jsem si  velkej kufr z toho kolotoče, co tam zatím jezdil dokola,
popošel pár metrů k východu a tam mi zase chytla celní prohlídka.
Jsem pro takovýhle lidi magnet, však víš. Na takovej dlouhatánskej
stůl si ten cvok nechal všecičko do puntíku rozbalit, zase se ve
všem šťoural, jako by to chtěl kupovat a pak tam chodil se soškou
indiána z keramiky, co jsem si koupil v Peru  a furt mi přesvědčoval,
že to je dřevo a to se do Austrálie vozit nesmí a tak že se to
ve jménu zákona zabavuje. Asi se mu  líbila. Byl to samozřejmě
Asiat a  moje rasistické cítění, vybudované dlouholetými zkušenostmi
z mých cest se ještě prohloubilo. No, co budu povídat,  obstrukce
po přistání byly takové, že na mě dcerka Šárka čekala přes
dvě hodiny.
Byl jsem taky trochu unaven, protože na letiště v Limě v Peru, jsem
přikráčel v neděli dopoledne a do Melbourne jsem přibyl dopoledne
v úterý.
Zahrada jako obvykle jedna spoušť. Tráva po pás, ale mimo to zde
bylo nebývalé sucho a tak mi zahynulo, pět rybízů, čtyři kiwi
a pět fíků. Já když spočítám co jsem do těch ovocných sazenic
již naivestoval, tak bych si ovoce mohl kupovat v tuzexu. Situace po
mém přistání a příchodu na zahradu proto vypadala tak, že Šárka
mi tahala za kropicí  konev a říkala:
„Táto, sousedi se tak divně dívaj, sundej  si při tom zalévání
alespoň ten batoh.“
Jinak v noci teplotka klesla na pět a tak jsem si alespoň vyzkoušel
krb co jsem vybudoval před odjezdem.  Musím také říci, že jsem
se z té cesty ještě pořádně nevzpamatoval a jsem nejen ještě
trochu nastydlej, ale taky takovej přiblblej. Co se dá  zvořu, všechno
zapomínám a někdy si říkám o svém předešlém počínání:

„Jak jsem jen mohl takovouhle pitomost udělat?“ 
Bohužel, tento stav mi provázel celou jihoamerickou dovolenou a tak
vzpomínám, na svoji babičku, jak sedávala v kuchyni, na Žižkově
v Kubelíkové na židli a lamentovala, že až budu taky tak starej,
že ať si na ni vzpomenu, (což se mi právě podařilo) že už se
ji nic nedaří, vše jenom kazí, lidé se na ni shovívavě dívají
a že již ji to tady na tom světě nebaví, protože již všechno
poznala a teď již se to jen zhoršuje a že by nejraději aby se již
ráno nevzbudila a byl pokoj.    Přesně jak si přála,  se stalo.
A jestli mi někde náhodou ze shora pozoruje, tak že ji dávám za
pravdu,  moc pozdravuju a již se těším až o všem v klidu poklábosíme.

Doufám že jste si s Haničkou zatím co já se trápil v Jižní Americe,
užili  zbytků pěkného počasí a jste  svěží a plni energie do
dalších let  penze, protože vás jistě čeká mnoho dalších úkolů.
Tak to má být. Já se necítil ve své kůži již v Praze. Přičítám
to pití. Po tom člověk nejen blbne, ale i ztrácí imunitu. Poprvé
mi to chytlo v 82. roce. Byl jsem naposledy na vojenské rehabilitaci
v Jeseníkách.  Trochu nastydlej, nasadil rumové antibiotikum a již
jsem se toho nemohl zbavit. A tudle „alkoholickou chřipku“ jsem
chytl již několikrát. Dokonce s klukama v Mexiku. Ta hrůza, já
musil přestat pít a jen se na ně díval. I když i to, někdy stačilo.
Ke všemu útrata se platila společná. No k vzteku.
Poslední týden v Praze, jsem dokonce odvolal všechny rozlučovací
akce.  Snad si vzpomínáš, moc mi to mrzelo. Skutečně se to zlepšilo.
Pak jsem nasedl do letadla a přes Londýn, Madrid, Buenos Aires, (tam
jsem přestupoval na letiště co bylo na druhým konci města a měl
na to jen tři hodiny) jsem dorazil na jeden z cílů mé cesty - vodopády
IGUAZU.
Přistáli jsme v pralese, na takovém malém letišti a podle očekávání
na mě nikdo nečekal. Adresa hotelu  na tom papíru co jsem zaplatil
v Praze nebyla, že v tom případě mám zavolat do Buenos Aires. Neměli
tam ale ani telefon. Mimo to bylo zajímavé, že tady nikdo nemluví
anglicky. Něco jako v Číně. V tu ránu je člověk v pozici hluchoněmého,
o kterém si  ostatní myslí že je praštěnej, proto svá slova opakují
zesíleným hlasem, v naději že se komunikace zlepší.  A tak jsem
si rukama nohama, domlouval nějaký hotel, nacpal se do nějakého
autobusu a bůh ví kam jel. Člověk nemůže mít furt jen smůlu
a tak když mi vyklopili u  jednoho z mnoha  ubytovacích zařízení,
která jsou roztroušena po kraji jako rozsypané hrášky, tak to bylo
to správné. Sice skromně neuvádělo svoji adresu (taky proč, každej
ji tam zná), ale portýrka  poznala že tam patřím.
Ráno byla na mém papíru  prohlídka vodopádů z argentinské strany.
Zase jsem se rukama domluvil na devět. Když se nedělo nic ani v deset,
donutil jsem tam nějakou uklízečku pomocí jednoho US dolaru, aby
někam zavolala. Přiznám se, že sám jsem neměl ani tušení kam
se sluší si postěžovat. Zase to zafungovalo a poslali pro mě specielní
auto, z čehož jsem usoudil, že ta cestovní kancelář Ve Smečkách,
kam jsem se chystal přijít s dynamitem, mě zase tak úplně nepodvedla.
Auto mi dovezlo na ohromné parkoviště u vodopádů a dokonce mi šofér
za mé tázavé pohledy a  dolar našel průvodce, s asi dvacetičlennou
skupinou.  Ona ta španělština má spousta podobnejch slov jako Angličtina
– asi latinskejch – a tak jsem si pomalu zvykal. Nejhorší bylo,
když  něco řekl a všichni se  rozprchli. To mi mohl vzít šlak.
Vodopády jsou rozsáhlé – 4x větší nežli Niagara a prohlídka
jen z argentínské strany, trvá pět hodin. Jezdí se tam po úzkokolejné
železnici, pozoruje se to shora a pak zdola a jak jsem později poznal
i zevnitř. A tak jsem se tam furt motal s těma lidma,  průvodce Pedro
něco říkal španělsky, až jsme zastavili u takového ohromného
rámusu.  Zdálky byla již vidět voda jak práší, nejméně do sta
metrů a já již začínal věřit, že ty vodopády uvidím a již
mi nevadilo, že se ztratím a že ničemu nerozumím.  Hnal jsem podle
toho randálu po takové asi kilometr dlouhé  kovové lávce, hučení
se stále zesilovalo, až jsem to najednou spatřil.
Je to prostě zázrak.  Voda v takovémto množství se jeví jako ohromující
živel.  Je dunivá, až se vše  kolem  třese. Ten hučivej zázrak,
se na tebe valí a pak padá do úžasné hloubky dolů.  Člověk si
připadá maličký a uvědomuje si svoji zbytečnost. Pocity jako by
tryskaly z hlubin duše a dotýkaly se každičkého místa lidského
srdce.  Vášeň, touha, arogance, strach, nářek a beznaděj.  Jsou
věci, co se nedají popsat a musí se prožít. Vzpomněl jsem si na
Šárku, jak  vyprávěla, když byla poprvé u  činné sopky, na
jakémsi ostrůvku v tichém oceánu. Zavedly ji tam  domorodé děti,
co jim dala bonbón. Věděly jen, že se musí přicházet s návětrné
strany, jinak ti ta  žhavá láva padá rovnou na hlavu. Občas se
to ale nepovedlo a fouklo jinak.  Vše kolem se třáslo, země duněla
a ona se tak bála, že myslila  že je konec světa a chtělo se jí
plakat a modlit (to ale neuměla). Také říkala, že se to vyprávět
nedá, že se to musí prožít.
Lávka u vodopádů je vyvedena až nad nepůsobivější část: „Dábelský
chřtán.“ Nechal jsem se tam vyfotit. Vytáhnout svůj aparát, znamenalo
jako jej hodit do rybníku. Všude  ta rozprášená voda. Vodopády
se rozkládají skoro v délce tří kilometrů a  takovýchto krásných
podívaných je mnoho. Při dalších zastávkách jsme sešli až dolů,
kde se padající tříšť pomalu shromažďuje  do koryta řeky. Průvodce
měl opět jakousi zajímavou přednášku a potom od každého vybral
třicet pět US dolarů. Na průběžné poplatky jsem si zvyk a ani
se zbytečně nevyptával na co to je. Šli jsme nyní za sebou jako
husy a najednou mi někdo podává plovací vestu. Přijal jsem ji z
povděkem. Jestli budeme plavat na druhou stranu, určitě se hodí.
Ale byl to omyl. Nastupovali jsme na loď. Rychlý člun asi pro třicet.
Také jsem si všiml, že s této atrakce se starší členové naší
výpravy  vysmekli. Nejstaršímu muži na naší  palubě bylo nejvýše
pětadvacet no a já devětašedesát. Musím říci, že lodička měla
odpich. Jak lodník přidal, zatlačilo mi to do sedadla, jako na Migu.
Nejprve se rozjel po těch vlnách až jsme skákali, jako žabka na
rybníku. Potom udělal zatáčku s takovým úhlem, že jsme nabrali.
Začalo to být vzrušující. To se ovšem  omladině ohromě líbilo,
až začala řičet. Lodník vyčerpal nabranou vodu a povzbuzen rozjařenou
mládeží, začal řádit. Vytušil jsem, že to nebude lehké a instinktivně
si utáhl popruh na plovací vestičce. Rozjel se opět proti hlavnímu
vodopádu, kde obvykle v poslední chvíli zatočil a nabral, ale tentokráte
do té vody co padá s nejméně sto metrové výšky vjel. To ovšem
byl  šok, až jsem marně zalapal po dechu, protože ve vodě se dýchat
nedá. Sotva se s plnou lodí vody odtud vyhrabal a čerpadla odvedla
svoji práci, útok k nepředstavitelné radosti mladých opakoval.
Ona ta voda tam dole již je tak rozprášená, že to ani moc nebolí.
Akorát jsem doufal, že na mě nevyjde některá z tisícového davu
do vody odhozená flaška od Coca Colly. To by byla smůla. Jízda ale
trvala jen  půl hodiny. Při ždímání šatů jsem ocenil svoji předvídavost,
že pasy, a kameru, nosím v nepromokavých obalech. Potom nás naložili
do takových otevřených jako by V3-S a jezdili s námi asi hodinu
a půl po deštném pralese, každou chvíli zastavovali a něco poutavého
vyprávěli. Bylo asi dva a dvacet stupňů. Žádná zima, ale také
žádné vedro a mokré šaty příjemně chladily. Nějakou náhodou,
jsem se potom potkal se svou skupinou a jel do hotelu.
Druhý den jsme frčeli do Brazílie. Lilo jako z konve a volili tam
presidenta. Ráno jsem tedy na sebe natáhl ty vlhké šaty ze včerejška
a šupajdá na druhou polovinu vodopádů. V Brazílii se mluví Portugalsky.
Ne že bych to poznal, ale bylo to v průvodci, který vždy před každým
takovýmto výletem, pečlivě študuji. Také jsem si všiml, že Brazilky
(asi dětí Portugalců) jsou velice pěkné ženské. Prohlídka z
brazilské strany je kratší.
Musím také dodat, že jsem si každý večer zašel na pořádný stejk
z pověstného argentinského hovězího, ale vždycky jsem to musil
hodit nějakému zde v hojném množství se potulujícímu  psíku,
aby to za mě rozkousal.  Vzpomněl jsem si také, jak jsem chtěl koupit
v Praze  argentinské za 1000Kč kilo a přivedlo mi to do rozpaků.

Nicméně nic netrvá věčně a druhý den jsem letěl na pár dní
do Buenos Aires. Přivítal mi tam déšť. Ta fronta zatím došla
a já cítil, že jsem na těch vodopádech nastydl. Buenos je takové
ohromné nemastné neslané město. Samá reklama a samá záplata.
Občas socha nějakého vojevůdce. Je vidět, že tu žijí nepořádní
lidé. Všechno je trochu křivé, viditelně opravované jiným materiálem,
nebo barvou, často nedodělané, či flastrované kostky asfaltem.
Snad trochu jako v Praze za komunizmu. Mezi tím postávají nastrojené
ženské. Já myslil, že to jsou prostitutky – ale oni jsou to tanečnice.
Žádné „smím prosit“. Zaplatíš a oni si s tebou zatancují.
Říká se, že Argentina žije tangem. Viděl jsem pár lidí co si
to s nimi rozdalo a docela slušná podívaná. Oni to tango tancují
trhaně, jako roboti. Jako by se ten chlap na tu ženskou zlobil, že
neumyla nádobí, neb přišla pozdě.
Na hotelu jsem se pohádal (uměli tam totiž trochu Anglicky) a tak
jsem byl, docela rád, když těch pár dní uteklo a já se stěhoval
do Peru. Letěl jsem přes Limu přímo do Cuzka. Byl to úsek, ze kterého
jsem měl strach již z Česku a trénoval výšku ve Vysokých Tatrách,
baštil vit. E aby se mi nadělalo více červených krvinek a  po příletu
se nedusil. Přiletěl jsem tam v dezolátním stavu. Cítil jsem že
mám teplotu, z nosu mi teklo, takovým tempem, že pro nedostatek kapesníků
jsem musil roztrhat tričko. No a v této kondici, jsem se objevil v
absolutně zastrčeném  městě Cuzku, mezi indiány v obávané výšce
3326m. Musil jsem vypadat asi ztrápeně, zvláště když jsem vždy
vytáhl to triko a frkl do něj, protože mi kdekdo pomáhal a ani se
nedožadovali baxˇiše. Pak mi tam nějací  indiáni narvali i s těma
mejma pinglama do auta a odvezli do hotelu, uvařili čaj s listů koki
(kokain) a udělali  program na můj pobyt. Trochu dobrodinci, ale hlavně
xˇeftaři.  V Cuzku a posvátném údolí je tolik atrakcí, že to
raději vynechám.
Když  jsem se svalil do postele, indiánky mi šahali na čelo (jen
na čelo) nosily čaj z listí a když jsem jim ukázal teploměr na
kterém bylo nefalšovaných skoro devětatřicet a tak přesvědčivě
frkal, kejchal a kašlal, chtěli volat šamana, aby mi oživil. Problém
byl v tom, že za čtyři hodiny jsem měl vstávat a jet vlakem do
Aguas Calientes a potom autobusem na vysněnou Macchu Pichu,

Nejnavštěvovanější to atrakci Jižní Ameriky.

 Nakonec jsem se rozhodl  celý program zrušit
a zůstat naživu - v posteli. Zas ta zatracená domluva. Furt mi teklo
z nosu a můj mozek vše chápal snad ještě pomaleji než ti indiáni.
Po dlouhé debatě mi přinesli ukázat lístky na vlak s místenkou.
Datum a čas bylo třeba dodržet a za zmínku stojí že stály skoro
100 US dolarů. Mimoto pokojík který jsem chtěl opustit, byl již
zamluven a na novém místě tedy v  Aguas Calientes  zase zaplacen.

Musím se zmínit, že ceny v hotelech ve čtvrtích co si vybírám
jsou velice nízké. Platil jsem za pokoj s vlastním záchodem,  sprchou
a snídaní, 7US dol. Je to již skoro na hranici, že oni zaplatí
mě.  Člověk tu lépe pozná obyčejné lidi, ne nastrojené panáky
v livrejích. Sedm US dol. jsme dávali v New Yorku za jedno usmolené
pivo. (pintu) Vraťme se ale ke mně do postele. Pokoj vypadal jako
vlajková loď. Není umění kapesníky používat, je potřeba je
také prát.
Vše hrálo proti mně. Já obvykle, když jsem v nějaké zoufalé situaci,
ale také někdy  bez ní, se obracím k Bohu. Ne tedy přímo k tomu
supermanovi co sedí na obláčku a  katolická církev říká věřícím
co jí vzkazuje, ale k jakési veličině, která je nadčasová, nad
prostorová a všudypřítomná, tedy i v nás. Jako starej neznaboh
jsem o tom hodně přečetl. Tuto nedefinovatelnou sílu (těžko to
vůbec nějak nazvat) uznává  parapsychologie, je základem starožidovské
kabaly a magie, kterou dělali a dělají mniši po tisíciletí, vzývá
většina náboženství.  Konec konců, když to dělal Tesla, Einstein,
Edison a mnoho dalších, proč bych to nemohl používat i já. Ono
to má taková zvláštní pravidla, ale o tom snad až někdy později.

Po mé modlitbě se otevřely dveře, vstoupil Bůh a uzdravil mě. 
Ne, tak docela to nebylo. Někdo ale přeci jen zaťukal a indián co
mi podával další horký čaj, ukázal na budík na mém nočním
stolku. Chvíli jsem na něj mžoural a on  aby domluvu urychlil, vzal
strojek a přeřídil jej o čtyři hodiny dozadu. Uklonil se a zmizel.
Já  si totiž v tom fofru neposunul hodinky. To ale  bylo jiný kafe.
Měl jsem na své vyléčení ne čtyři, ale osm hodin. S tím již
se dá něco dělat. Zašátral jsem ve svém batohu, pro tablety proti
horečce. Byl v tom  háček. Při užívání léku proti výšce –
Diluranu, který jsem začal polykat 24 hod. před tím  – je uveden
dlouhý seznam léků, kterých se nesmíš ani dotknout, protože by
ti vybouchly játra, nebo jiný orgán. Diluran se s nikým nemazlí.
Léky typu aspirin, které nejraději používám, protože se na ně
může alkohol, tedy NE.   I tady jsem měl kliku. Napral  se tedy těmi
tabletkami,  nařídil budík na 4 hod. a spokojeně usnul.
O Diluranu, jako účinnému prostředku proti výškové nemoci, která
je mimochodem smrtelná, jsem se dozvěděl z cestovní příručky.
Vyrazil jsem  ho koupit den před odletem do Argentiny. Ale ouha. „Pane
kde máte předpis?“ Volal jsem tedy známému doktorovi s vojny:
Ahoj,  jsme v Itálii já jim zavolám a dojdi si pro recept na ortopedii…“
Uvědomil jsem si jakej je to zlatej člověk a letěl tam.
On ten Diluran, je lék proti zelenému zákalu a nikde v návodu zmínka,
o výškové nemoci. To mi zarazilo. Volal jsem do fabriky. Měli volno.
Obvolával  kamarády, co mají manželky doktorky a jiné mazané lidi
(jako třeba tebe), od kterých by se mi mohlo dostat  vysvětlení.
Odpovědi byly padesát na padesát. „NEBER TO ! Určitě to neber,
pij jen hodně vody!!!“ (Jára K. s chotí)  nebo: „Diluran je vyzkoušený
a  patří do výbavy každého horolezce. Ber to a druhý den zvyšuj
dávky…“  (děkuji  ještě jednou za radu) Nakonec jsem si řekl,
že jako zdravej člověk, bych to měl vydržet i když zelenej zákal
ještě nemám a začal jej užívat. Když již jsme u toho, tak průvodní
úkazy, jako že to funguje, jsou že tě začne brnět (mravenčit)
spousty míst na těle. A to samé ale dělají  rozžvýkané listy
z  koky. Zajímavé co?
Ráno - jako rybka. Zalapal po dechu, vzbudil indiánku co mi měla dávno
vařit snídani, spolykal ještě pár těch dobrech prášků, nacpal
si plnou pusu listí z koky, zapil  kafem od indiánky a již na mě
bušil šofér, že musíme na vlak.
CUZKO, je sice 3226m. vysoko, ale samo o sobě je v dolíku, obklopeno
špičatejma horama. Jak ale udělat, aby se vlak dostal za ty kopce
do nedalekého údolí a v něm potom kličkoval do Aguas Calientes,
co je skoro o tisíc metrů níže? Serpentýny jako jsou na silnici
do mt Buffallo, tam udělat nelze. Zatáčky mají malý poloměr. Vagóny
by musily být gumové – ohýbací. Když ale nastoupíš a vlak se
konečně pohne, přijde ti podivné, že za chvíli zastaví, přežene
se okolo indián s tyčí a   vláček začne  couvat. Asi  něco zapomněli.
Snad  páru, napadne ti a po chvíli jede zase spořádaně po předu,
jak se má. Pak se to ale opakuje a znovu a znovu. Takle jsme tam  dopředu
a dozadu jezdili více jak půl hodiny. Již jsem si myslil, že se
jedná o jakési zahřívání kol, jako se to dělá při formuli jedna.
Aby se do toho strašlivého kopce neprotáčela. Ale kdešť.  Oni
si ti Inkové – (podle vzhledu a opotřebení předpokládám, že
vlak je s té doby) - udělali takto fikaně serpentiny  - bez zatáček.
Ten chlap s tou tyčí co mi furt zakopával o nohy a chodil přehazovat
wexle,   mi ale rozčiloval.
Aguas Calientes  je kouzelná  vesnice, která tě přivítá nekonečným
množstvím útulných hospůdek a obchůdků se vším možným, postavených
ve stylu „Vietnam v Praze“. Pokud neběžíš  dosti rychle, tak
každý z těch obchodníčků před tebou rozhází celý stánek ve
snaze prodat alespoň tričko a bylo-li by to jen trošku možné, s
celým tím harampádím  by za tebou utíkal.   Mají tu kolikrát
velice pěkné věci. Překrásné svetry s lam, tašky, sošky, masky
(sbírám je) přehozy, no mohl bych jmenovat donekonečna.  Dobře
jsem zde nakoupil (rád smlouvám) a všiml si, že ve městě nebo
na letišti v bezcelním šopu, za to chtějí desetkrát více. Z každé
hospůdky (co pět metrů další), vyběhne číšník a něco ti španělsky,
nebo snad nějakou indiánštinou povídá. Nechal jsem se několikrát
přemluvit a litoval, že tu nejste s Jardou se mnou. Určitě byste
si pochutnali. Ať jsem do toho jídelního lístku zabodl prst kdekoliv,
vždycky nějaká indiánská lahůdka.  Čas po příjezdu jsem věnoval
odpočinku. Svalil jsem se v hotelu na postel, nacpal  práškama  a
listím a spal až do druhého dne, vychutnávajíce výšku o tisíc
metrů nižší, nežli v Cuzku.
Ráno plechové nebe a tak po dobré indiánské snídani, nasedl na
autobus a po úzké cestičce, spíše pro pěší, kličkoval deset
kilometrů do strmého kopce do vysněné turistické lahůdky, nejúchvatnějšího
a nejslavnějšího archeologického naleziště kontinentu, záhadného
opuštěného města Machu Picchu, městečka v horách, které nebylo
Španělskými dobyvateli, nikdy objeveno. Jako obvykle, po povinných
prohlídkách, odevzdání batohu a kontrole vstupenek a pasů, nikde
ani šipčička. Kdo neměl plánek a kompas musil nasadit navigační
systém, „kdo hledá ten najde“.  Zvolil jsem  strmou cestu do vrchu,
protože tam šplhalo nejvíce lidí. Cítil jsem se po těch koka listech,
co jsem stále žvýkal výborně. Fungovalo to, protože jsem postupně
začal  brnět celej. A tak jsem je všecky předehnal a šel do kopce
sám, jako že do té vesnice přiběhnu první. Nahoru jsem  dorazil
asi za hodinu. Tam jsem potkal, nějaké Čechy. Seděli na šutru a
mimo jiné mi sdělili, že Machu Picchu, je dole, hned u vchodu a sem
lidi lezou jen aby se rozhlídli po krajině a nalokali čerstvého
vzduchu. Takovej draze vyšlapanej Lookout. To ovšem byla pro mě morální
rána a zase jsem onemocněl. Sešel jsem  ztrápeně dolu do té vesnice,
vyhlédl si zbořeniště, kde ti Inkové asi měly záchod a odnikud
to nebylo vidět, hned vedle Chrámu slunce a pak si lehl na první
ohromnej   balvan. Tam jsem dvě hodiny spal. Tak mi to zmohlo.
Vzbudilo mi cvakání kamer. Ležel jsem totiž na  obětním kameni,
kde  po uříznutí hlavy vypouštěli krev do vysekaného žlábku.
Inkové byli pečliví.  No a lidem to při  mé póze připadalo fotogenické.
Udělal jsem pár fotek taky a vyptával se turistů co šli s průvodcem
na východ (Exit). Intuici jsem tentokrát nechal koňovi.
Autobusy dolu jezdí každých deset minut a tak pohoda. Seděl jsem
vpředu a  mohl sledovat asi desetiletého indiánka, jak se snaží
na rovince, mezi zatáčkami  náš
autobus stopnout.  Šofér ale ani nemrkl. Po zatáčce na další rovince
indiánek mával znovu. Seběhl dolu zkratkou. Jednu ruku měl na srdci,
druhou vztyčenou a něco křičel. Řidič ale jel dál. Další rovinka
a scéna se opakovala. Bylo mi chlapce líto a všiml jsem si podle
vzrušení v autobuse, že nejsem sám. Proč mu sakra šofér nezastaví.
Třeba něco důležitého chce, když tak křičí? A znovu. Nutno
říci, že autobus takto kličkuje deset km. Šofér zastavil až na
pravidelné zastávce dole. Chlapec již tam nebyl. Pár lidí vystupovalo.
Tu  se z křoví vyřítil indiánek. Šofér již zavíral dveře.
Ještě stihl naskočit. Všichni si oddechli, protože se postupně
stal středem zájmu. Pak vytáhl měšec, znovu všem přednesl svůj
proslov – dokonce i anglicky – a obešel sedadla v autobuse. Všiml
jsem si, že někteří dávají i pět US dolarů. Dobrá finta co?

Peruánské peníze se nazývají (NUEVO) SOL. V zemích Jižní Ameriky
se ale současně všude používá i US dol. Bankomat se tě zeptá:
„Dolar, nebo  Sol.“ Zaplatíš dolarem a na zpět ti vrátí jejich
měnu. V samoobsluze,  ti vyskočí cena  i v dolarech. Platil jsem
stodolarovkou, tu ale šla někam vyzkoušet. Ono taky když jí to
podává takovej xicht.
Další den, po tom co jsem se vrátil zpět do Cuzka, jsem si najal
na celý den auto z řidičem. (za pár sol). Byl to jediný možný
způsob, jak objet okolní atrakce. Indián, mluvil obstojně anglicky
a tak jsme si povídali. Má dvě ženy a pět dětí. Ženy se prý
nehádají. Asi si to vyřizují někde za rohem, znám  ženské. Nechtěl
jsem mu ale kazit dojem a tak jsem prohodil, že můj zeď je také
indián a vnoučci  brzy budou dělat:
„Uá, huáá, uáá.“
To jsem ale zle pochodil, protože přestal žvejkat  koku a nějakou
dobu na mě nemluvil. Tak jsem si říkal: za dobrotu, na žebrotu.
V hotelu jsem si ale v průvodci přečetl, že nazývat je „indiány“
je hrubá urážka. Něco jako bych mu říkal:
„Hele, můj zeď je taky takovej negr jako ty.“
Správné oslovení je prý INDIGENAS. A tak jsem byl rád, že mi nedal
„plochým tomahavkem.“   Jinak prý má práci a tak se cítí
dobře. Pracuje se tu šest dní v týdnu, tedy i v sobotu. V neděli
se jde na mši, aby si za ten tejden taky něco užili.  Má nárok
i na dovolenou, která trvá čtyři dni. Nechal jsem si to opakovat,
ale je to tak. Říkal to s takovou hrdostí, že mi ho bylo až líto.
Co to je penze neví.
Španělé se indiánům, které po léta drancovali, odměnili postavením
mnoha krásných kostelů a hlavně v zakotvením  nové  víry –
katolické. Ne tedy jakési indiánské bláznovství o lidech co mezi
ně přišli z hvězd, ale pořádnej, vopravdickej Bůh a skutečnej
duch svatej,  co stvořil svět za sedm dní a z Adamova žebra, vydlabal
Evu. Španělé odešli, ale svoji víru, co má mozek ve Vatikánu
tu nechali. Indiáni je zato naučili kouřit a používat  různé
dobroty, z listů koky. Běloši dodávají indiánům zbraně a indiáni
bělochům infekční choroby. Je to tak správné, musíme si přeci
pomáhat.
Překvapivé na tom je, že jsou všichni ti indiáni (45%) a mestici
(37%)  hrdí a spokojení. Něco podobného jsme přeci  pozorovali
i v Mexiku. Indiáni převážně bydlí v chýších s tradičních
vepřovic, (ale v teplejších oblastech, jen stěny z bambusových
rohoží) . Cusco je 3226m n/m. Na každých 1000m výšky je třeba
odečíst 6,5 stupňů Celsia, což je  více jak 20 stupňů. U moře
pětadvacet, tady +5.  Peru, je země protikladů. Vedle krásných
historických staveb, co postavili Španělé a mnoha dalo by se říci
normálních domů, se blýskají moderní banky a nákupní střediska,
aby o krůček dále bydlili lidé v polorozbořených vepřovicových
chýších přikrytých igelitem, nebo plechem ze sudů a nakupovali
v nuzných obchůdcích. Ano,  proto aby se člověk stal nevzdělaným
chudákem, stačilo, abychom se narodili o pár tisíc km. jinde. Dal
jsem řidiči asi dvacet dolarů spropitného, protože jsem viděl
jak bydlí jeho matka, kterou jsme navštívili s tím, že mi druhý
den dopraví zdarma  na letiště.  Již jsem jej ale neviděl. Jsou
to  praktičtí lidé, pomyslil jsem a vzal si za dolar  taxíka.
Pak jsem letěl do hlavního města Peru, do Limy. O tomto městě jsou
známy jen ty „nejlepší“ pověsti. Přepadání za bílého dne,
rozřezávání batohů břitvou za zády nic netušícího turisty,
falešná policie, únosy a výkupné a možnost chytnout nějakou ze
zdejších výběrových nemocí. Na letišti jsem tedy nezaváhal a
okamžitě si vzal dročku na jakousi zdejší Florenc, kde jezdí autobusy
kamkoliv. Měl jsem štěstí, jel za hodinu. Kam? Do městečka NAZCA.
Byl to další cíl mého cestování.
Ohromné záhadné obrazce,  desítky kilometrů dlouhé  čáry, jakoby
snad letiště a k němu ohromné naváděcí šipky.  To vše vytvořili
indiáni při svých rituálních tancích. (to vážně tvrdí někteří
učenci a jiní se jim smějí, až se za břicha popadají.) Je to
asi šest set kilometrů a jede se tam autobusem okolo osmi hodin. To
vše jsem věděl z příručky. Vlastní nákup lístku a ukládání
mého rozměrného zavazadla, byla věc jiná. Autobusové nádraží
je v nejhorší čtvrti  města a podle toho vypadal i obsluhující
personál. Že by někdo žblebtl anglicky, tak to ani ve snu. Řady
pokladen a u toho nějaké povídání na zdi, na natrženém papíře.
Kus schází. Zbývá jen intuice.   Vzpomněl jsem si když jsme byli
se známými piloty v Mexiku.  Pintlich to samé. Jenže tam jsem byl
zdravej a byli jsme na to tři, čili větší sranda. Dcerka Šárka
ve Španělsku, nastoupila do vlaku, co jel na druhou stranu, přestože
ukazovala lístek před nastoupením průvodčím.
Drtivá většina těchto lidí, jsou od přírody lemplové a svoji
práci si ani jinak nedovedou představit. Viděl jsem to i v Indii,
nebo Nepálu. Celej den leží u nějakého zrní o který nemá nikdo
zájem a prodává ho. Vidí to okolo sebe a tak to dělá taky. Tydle
lidi, kdyby se jim tam nedovezla nějaká technika, tak většinou ještě
lezou po stromech a bylo by to možná pro ně lepší, protože místo
aby  po sobě stříleli kalašnikovem, tak by házeli jen kamení.

Odevzdal jsem  velké zavazadlo nějakýmu fouňovi, který je hodil
do rohu,  ani je  neoznačil a vzal dalšího. Lidé se diví že se
někdy modlím. Ale já ne. Kdybych měl popisovat veškeré zmatky,
co se ještě staly, jak jsem si náhodou všiml, že můj pingl nakládají
do autobusu co jede úplně jinam atd. atd. popsal bych  s tím tři
stránky. Nicméně do Nazky jsem se dostal  se všemi zavazadly, což
mi  překvapilo. Ztratilo se jen pár nepodstatných věcí. Před odjezdem
jsem totiž zašel na Karlák, do toho obchodu s církevními hobi (hned
nad kostelem) a nakoupil svaté obrázky (rada z internetu). Ty jsem
potom v batohu rozházel. Oni jsou totiž všichni velice pobožní
a tak když na ně ti svatí civí, prý míň kradou.
Bydlil jsem zase za pár dolarů v nějakém levném hotelu.  Byl jsem
tam jediný host. Nemohu říci že jsem zakotvil ve špatné čtvrti,
protože to město je špatná čtvrť sama. Indiáni (Bulhaři) ale
pěkně vrzali  na píšťaly a můj zdravotní stav se  lepšil, takže
„vlajek“ na stožáru mé nemocniční lodi ubývalo. Také v hospodě
jsem již tak často nemusil smrkat do ubrusu, o čemž   si Indiáni
asi myslili, že to je nějakej náš Emerickej  zvyk. (Inostraňěc
mluvící anglicky, je  Američan.)
Obrazce jsem viděl. Objednal jsem si jakousi Cesnu pro čtyři i s pilotem.
Připomínalo mi to Brigadýra na kterém jsem několik let létal (K-60,
nemýlím-li se). Udělal jsem též nějaké snímky. Znaky jsou  ale
tak špatně vidět, že jsem další hodinový let odvolal. V té oblasti
je věčné kouřmo. Dokonce odpoledne se již nelétá. Kdyby mě pilot
na ty malůvky neupozorňoval,  tak jsem si jich ani nevšiml. Jsem
ale rád že jsem jak se říká, mohl přivonět k růžím.
Další atrakcí v Nazce kromě starodávného akvaduktu, o kterém se
zmiňovat nebudu, jsou nesmírně velká pohřebiště Chauchilla. Prohlídku
jsem absolvoval s nějakými Němci co uměli španělsky a tak mi vše
překládali do angličtiny. Německá angličtina a jejich slovní
zásoba, je pro nahluchlého Čecha lahůdkou. Němci zřetelně artikulují.
O různých pohřebištích jsem toho přečetl hodně. Zvláště mě
zaujalo, že se tam někdy vyskytuje zvláštní úkaz. Na fotografiích
se  někdy objeví drobné bílé skvrnky, které při fotografování
postřehnout nelze. Je na to mnoho teorií.  (duše zemřelých,  zvláštní
neviditelní tvorové, poltergeist co měla Jiřinka v Kalifornii).
Nebudu je rozebírat. Po dočtení těchto knížek, jsem si ale vždy
myslil, že se jedná o nějaký fanatizmus fotografa, kterému na negativ
ukápla voda, nebo ji jinak porušil.  A tu máš čerte kropáč. Já
to na těch fotografiích kostlivců mám také a nejednou. Dokonce
podle rozmazání lze předpokládat, že některé dušičky jsou v
rychlém pohybu.  (nutně si myslíš, jako  já před tím, že to
je  blbost co???)  Je to zajímavé.  Mezi stupněm informovanosti lidí
je totiž tak propastný rozdíl, že zatím co jedni některé věci
vynaleznou nebo objeví, druhým to ještě připadne k smíchu.
Díval jsem se na ty lidské zbytky a říkal si: Pokud reinkarnace je
pravdou, tak se třeba dívám na sebe.
Asi po čtyřech dnech jsem se toho  nabažil. Již mi to táhlo domů
do Austrálie, těšil jsem se na děti a vnučku s vnukem, na zahradu,
na známé lidi ze sauny, jak se budou vyptávat a vůbec na všechny
ty usměvavé a dobrosrdečné Australáky.  Jídlo tu také nedosahovalo
ani s desetiny té chuti  co v Cuzcu, nebo v Aguas Calientes. Oni asi
ti indiáni co žijí ve větších výškách, i lepší vaří. Spakoval
jsem tedy „vlajkovou loď“ a šel pěšky na nádraží. Táhl jsem
za sebou svůj těžkej bágl na kolečkách, jako úděl, se všema
věcma co patří do Austrálie a připravoval se psychicky na naloďovací
trable, podle zásady: „když nejde o život tak vlastně nejde o
nic.“
Na autobusovém nádraží  řekli, že právě odjíždí. Hodil jsem
rychle do díry pro zavazadla  pingl a naskočil. Jízdenka byla podezřele
levná. Byl to  horší autobus. Žádný sklopný sedadla na spaní
a stevardka. Také klimatizace scházela. Místo toho, samí  smradlaví
indiáni. A co více, kdykoliv někdo řek, tak mu zastavil, nebo alespoň
přibrzdil. Další šok bylo, že tam byli dva průvodčí a ti po
každé takovéto zastávce znovu a znovu všem kontrolovali nezávisle
na sobě, tedy 2x za sebou lístky, (prdlouši) takže se ani spát
nedalo. Nějaká přestávka na záchod - žádná. Tak jsem se nemohl
ani napít. No hrůza. Pak to zastavilo Bůh ví v jaké díře a všichni
vystoupili. Měl jsem velkej pingl pod autobusem a málem mi s nim ten
cvok  odjel. Pak jsem se tam uprostřed toho shonu, mezi těma lidma
vymočil, protože po šesti hodinách hrozilo zprodlení. Močba mezi
davem  je tu mimochodem normální a vzpomněl si jak jsme šli s Honzou
(palubář pak radista) na N. Zealandu po takové úzké cestičce v
horách, kde ani nešlo předejít, našlapáni jeden za druhým, stovky
a stovky lidí za sebou a skoro oba jsme najednou řekli:
„Nedá se nic dělati musíme se vychcati.“
A před těmi stovkami lidí, kteří musili kvůli nám zastavit a koukali
co se děje, proč se nejde dál, močili a močili dolů do  údolí.
Byla to krása a blaženost.
Tady  v tom městečku co najednou zastavil ten autobus a všechny nás
vyhodil, po té „kráse“  jsem ale lítal s  batohama, mával lístkem
a řval LIMA – LIMA??  Nějakej študák si mě všiml a protože
do Limy cestoval také a uměl španělsky, tak se doptal. Autobus byl
za rohem.  Seslal mi ho anděl strážný.
Do toho jejich zatraceného hlavního města, jsem se tedy připotácel
někdy až v noci. Taxikáři řekl ať jede do nejlepší čtvrti do
pěkného hotelu, kde přede mnou budou otevírat dveře a za dolar
zdravit, abych si ty poslední čtyři dny trochu odpočinul a v té
Jižní Americe, taky něco užil. A tak se  stalo. Památky v Limě,
jsem již poznával z přepychových autokarů, kde pro mě vše znovu
překládali ze španělštiny do angličtiny (a všichni se divili
že neumím Španělsky), na pokoji si vyvařoval pstroužky na kmíně,
bramboráčky, gulášky, přírodní řízečky atd. Zajímavé ale,
jaké oni tu umí dobré křupavé a pečením navoněné houstičky
a pečivo vůbec. To se dá jíst samo a v Evropě jsem se s ním nesetkal.

A tak ta moje dovolená utekla, tak jako nám utíká život. Zůstaly
jen vzpomínky, co po čase vyblednou, jako staré fotky, jako ty kosti
těch kostlivců v Nazce.
Pozdravuj známé kluky a Haničku.  Né  abyste ty píva daly těm rybám.

Až budu mít možnost, pošlu nějaké fotky.
Zdravím z Austrálie . 10.listopadu 2006.
Evžen.
 

    S  požehnáním autora Evžena Kuliče vkládám bez úprav email z cesty letošní. Evžen mi tyto své zajímavé emailové

     reportáže ze světa  v podobném stylu  posílá již léta.

         language : Englisch
Evžen Kulič -ukázky z jeho knih.

Tajemství experimentu Philadelphia

Spisovatel Evžen Kulič se ve své knize Tajemství experimentu Philadelphia zabývá vznikem a působením mimořádných jevů. Kromě dosud nevysvětlených stop jiných než nám známých civilizací  jsou  to  parapsychologické schopnosti člověka, zejména mimosmyslové vnímání a senzitivní činnost
 s jasnovidectvím.  Z oblasti techniky jde zejména o návštěvy UFO a tajné zbraně druhé světové války a pozdější doby, k nimž patří experiment Philadelphia. Následující výňatek uvádí  událost,  která nám dosud nebyla známá.

     Roku 1943 se objevilo ve výzkumné komisi národní obrany USA nové jméno-Franklin Reno.Tento génius, nehledě na předešlá varování, vypracoval konečný návrh.Podle něj umožňovalo vychylování světla až o 10 procent učinit neviditelným jakýkoliv hmotný objekt.Později vyšlo najevo, že Franklin R. je pouze krycí jméno.

      Jeho metoda byla sice dobře teoreticky propočtená, ale bez patřičných potvrzovacích testů neměla praktický význam. Válečné námořnictvo však ověřovací zkoušky stále oddalovalo. Konečně byla teorie silného soustředěného magnetického pole armádou Spojených států přeci jen vyzkoušena, a to v říjnu 1943 na velké lodi s kompletní posádkou.

            Ohromný torpédoborec USS Eldridge s vojenským číslem DE-173,  uložený v silném magnetickém poli,  se stal před zraky diváků-a teď se podržte –skutečně neviditelný. Pozorovatelé tohoto supertajného pokusu byli z řad vojenských a civilních expertů. Celkový dojem byl tak silný,  že se mnohým udělalo nevolno a museli být odneseni na nosítkách.To však ještě nebylo vše. Následně byla loď záhadným způsobem přemístěna o několik set kilometrů dále,  a to z přístavu Philadelphia do přístavu Norfolk, kde byla potvrzena její přítomnost davem překvapených lidí, a poté byla stejným způsobem navrácena zpět.To vše se uskutečnilo v neuvěřitelných několika minutách, přestože vzdálenost obou přístavů je větší než pět set kilometrů.    

     Během oné doby a rovněž při pozdějších pokusech se však s posádkou dály  věci, které       se vymykají běžnému lidskému chápání i fyzikálním zákonům. Při předběžných pokusech se dokonce proslýchalo,  že lidé byli roztrháni na kusy a nikdo nepřežil. Loď byla po návratu poseta trupy, od kterých byly odděleny ruce a nohy. Některé osoby dokonce jako by       vrostly do paluby.

 

 

 

         Evžen Kulič  U letectva je krásně.              

 

          Je název dvou knížek, které napsal  Evžen Kulič a vydalo nakladatelství Svět křídel v r.2002 a 2003. Románové pojetí mládí v Praze, příběhy z ŠDD a LU, pilotní služba v armádě, emigrace Evžena s rodinou do Rakouska, pobyt v uprchlickém táboře, přesídlení do Melbourne a výlety s rodinou a kamarády po pátém světadílu.
        
Podstatnou částí obou knížek je vzpomínání na životní kamarády a najde se nás tam možná opravdu hodně.
         
Pro ty, kteří knížky nečetli, opisuji  pár výňatků.   Ten první jak  proběhl  let v  bouřce.

    

    tali jsme na MI-8, jeden sestup za druhým a varování meteorologa, že se blíží bouřka jsme v té pohodě sice potvrdili, ale nebrali moc vážně.
Teprve při dalším odletu, když to začalo házet, jsme požádali radar, aby nás z té lochnesky sundal. Začal dávat kurzy a sliboval, že nás protáhne mezi dvěma bouřkami, jinak to prý už nejde. Po chvíli se turbulence opravdu uklidnila a my také, protože let v bouřkové oblačnosti není nic příjemného.
       Co ale čert nechtěl, nebo možná právě chtěl, ohromný záblesk, s tím spojená rána. Pak božský klid. To světlo a rána pocházely z mezibouřkového výboje. Ten klid zařídily naše motory, když vysadily. Ten blesk se trefil přímo do nich a sfoukl je jako svíčku. Přejít do autorotace není těžké, ale nechá se při tom leccos zkazit. Zvláště když je pilot oslepený bleskem a vůbec nic nevidí.

       Let probíhal stále v mracích a podle zpráv meteorologa jejich základna byla totožná se zemí.  Situace, ve které jsme se nacházeli, vyvolávala zvláštní šimrání v zádech. Nikoho to ale nerozesmálo. Prostě jsme si to sypali dolů, a protože jsme se pohybovali někde v prostoru vysílaček u Českého Brodu, vyvolávala v nás snižující se výška předtuchu další rány, tentokrát poslední. O kvalitě ocelové konstrukce antén se nedalo pochybovat. Situace byla hodná povelu „ OPUSŤTE LETOUN“, ale pohodlnost je pohodlnost. Nikoliv snad, že by se nám nechtělo, ale padáky spočívaly v zadní části trupu, kam nám je technici před letem připravili. Pouze naše lenost způsobila, že jsme si je neoblékli.
       Řval jsem na lokátor, ať nás otočí od těch zatracených stožárů, ale rádio ani muk. Skromnost řídících orgánů bývá v podobných situacích pověstná. Na nudu jsme si rozhodně stěžovat nemohli. Palubáři byli tam dva, makali jako mourovatí. Pokoušeli se rozdělat oheň v našich uhaslých motorech. Byla to bohužel naše poslední konkrétní naděje.

       Mezi tím se podařilo druhému pilotovi českobrodské antény naladit. Prudce jsme od nich otočili. Škoda, že také nemohl naladit sloupy vysokého napětí, kterými je tato oblast doslova poseta. Když výškoměr ukazoval sto metrů nad zemí a stále nebylo nic vidět, všichni jsme si uvědomili marnost jakéhokoliv dalšího počínání. Myslel jsem si, že by bylo vhodné prohodit k posádce pár slov na rozloučenou. Něco jako: "Pánové bylo mi ctí,že jsem v tomto okamžiku právě s vámi..." . To "s vámi"se mi ale zdálo hloupé. Každý by určitě, nevím, co dal zato, aby tady se mnou nebyl. Vypadá to spíše jako bych na ně měl vztek. Na projevy moc nejsem, uvědomil jsem si. Taková věc, stane se to jednou za život a já nevím co říct. Kdybych byl tušil, mohl jsem si to doma připravit a napsat na papírek.

       Podíval jsem se alespoň po těch bílých obličejích, a když v tom další pecka. Myslel jsem, že to byl zase blesk a začínalo mě to být líto. Všude okolo nás takového místa a bouřka se strefuje stále do nás. Rána byla ale daleko konkrétnější, než ta první, protože si vrtulník doslova podala a otočila. Také ho kousek uřízla. Byli bychom tehdy rádi padali o nějakou vteřinku déle, ale dráty vysokého napětí naznačily, že je nejvyšší čas prudké klesání v autorotaci zastavit, tak jsem za to vzal.  Prudce jsem vybral, a s tím co z vrtulníku zbylo, protože část se při nárazu na dráty oddělila, pokračoval až do nedaleké oranice. Tam jsme se svalili jako do peřinky a pohotově připravený sloup vysokého napětí zachránil zbytky vrtulníku před dalším kutálením. Leželi jsme na pravoboku, a protože v osmičce jsou tři vedle sebe, já na pravém sedadle zůstal až dole.
      Držel jsem z jakési setrvačnosti řídící páku kolektivu, jako kapitán kormidlo, když se potápí loď, jako bych chtěl tu hromadu plechu ještě řídit.

      Ostatní kvapem vystupovali otevřenými dveřmi levého pilota. Jejich levá noha se vždy opřela o sedačku a pravá o můj palec. Sedačka-palec, sedačka-palec, ano bylo to třikrát a já si třikrát pomyslil: " Dobře, že jsi řeč neřek, podívej ani chovat se to neumí." 

      Mimo helikoptéry roztroušené po okolním poli a mého podupaného palce se nikomu nic nestalo. Někdy má hold člověk kliku.


 
                                

 

 

 

 


     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                          Upraveno: 24.05.2005, Tomáš Jelínek.

 

       

 

Začínáme létat JAK-11. Mohutný dolnoplošník s hvězdicovým motorem. Stíhačka z druhé světové války. Když to monstrum poprvé projelo kolem, tak nás obestřela hrůza. Přirovnal bych jej k plnokrevnému býku, který odfrkuje, kope a stále se vzpíná. Z výfuků mu co chvíli vyšlehnou plameny a ozve se strašná rána, jako u špatně seřízeného motoru. JAK nepojíždí, ale trhavě poskakuje, protože jeho směr se řídí zabrzděním jednoho z kol a to se po zmáčknutí páky na kniplu vždy zablokuje. Nedej bože, abys zabrzdil obě kola najednou a ovládač podržel, to se tomu zvedne ocas, jako by vyhodil kůň a nebo se prostě převalí dopředu na vrtuli a vyvrtá si pod sebou díru, do které se potom co zbude, může rovnou zahodit.

 

Když nám instruktoři řekli, že se nejprve budeme učit pojíždět a rozjíždět, tak jsem si myslel, že na to jdeme poněkud ze široka. Pouze ale do doby, dokud jsem si nesedl do kabiny. Posadíte-li se do JAKu, tak zjistíte, že z něho není vůbec vidět okolo na zem, ať kroutíte hlavou a jakkoli si zvedáte sedadlo. Vidíte pouze nebe nad sebou a za sebou. Před vámi se totiž tyčí ohromný hvězdicový motor a dole navazují široká křídla.

Usoudil jsem jako spousta ostatních, že u Bucků zhasli a mé další letecké činnosti je odtroubeno. Rozjet se totiž sto padesáti kilometrovou rychlostí, kterou potřebuji ke startu, bez toho, abych viděl kam jedu, mně připadalo šílenství. Hodně jsme si chodili sedávat do toho ruského monstra a tak jsem zvolna objevoval skulinky v prostoru mezi motorem a křídly, kde se nechalo šikmo před sebou, přece jen cosi na zemi zahlédnout a povzbudila nás zpráva instruktora, že když se rozjedeme a letoun se vztyčí na přední kola, dá se uvidět ještě více. JAK proto pojížděl po zemi vlnovitě, aby se pilot mohl tou škvírou podívat před sebe, jestli před ním nezastavila cisterna. Nebo se jej doprovod, který s ním běžel, držel za křídlo a ukazoval mu cestu.

První rozjezdy pro mě však zůstávaly zlým snem a nějakou dobu se mi zdálo, že se nic nezmění, když při startu zavřu oči. Naopak, bude to při očekávání čelního nárazu při­rozenější. Jak budu ale přistávat do prostoru, na který nevidím, pro mne zůstávalo záhadou.

Člověk si zřejmě zvykne na vše a tak po nějaké době začala první sóla, byť často zdobená výkřiky řídícího létání  "OPAKUJ!"  a palbou z raketových pistolí, před letoun, který přistával ne na dráhu, ale na stan, kde jsme seděli, anebo šel-li na přistání bez vysunutí podvozku.  

 

''Soudruzi, dnes začínají první sóla, " řekl major Jozíf, velitel letky a významně se odmlčel. "Věnujte těmto letům zvýšenou... "

JAK měl již zatahovací kola.   Měl také stavitelnou vrtuli.   Při malé rychlosti  a tedy i při startu a  přistání  se  používal  úhel  malý  a  při velké  rychlosti  byly mohutné lopaty vychýleny  na úhel velký.  Jeden žák přistával,  a  protože  si vrtuli nepřestavil,  tak mu letoun plaval, byl dlouhý a hrozilo,  že letiště přeletí a skončí  v blízké vesničce  někomu na dvorku.  Řídící na něho  zakřičel,  aby opakoval. Formuloval to: "PLYN. "Žák uposlechl a v tu ránu se octl v malé  výšce při  klesání, na zádech. 

Vrtule nastavená na velký úhel, do které se náhle opřel maximální výkon motoru, vykonala svoje. Řídící v radiovozu byl ale pohotový.  Řekl jen:

"STÁHNI plyn!"    Letoun se znovu otočil na nohy a rychle dodal:

"VRTULI  A  PLYN ZVOLNA!"    

Žák stáhl vrtuli na malý úhel a  opakoval  v pohodě okruh.  Těmito pár slovy mu zachránil život. 

Věřím, že ti lidé, kteří nás učili létat a létání řídili, museli mít nervy ze železa.

 

 

 

Akrobacie na JAKu byla podstatně těžší než na typu předešlém. Letoun byl rychlejší. Byl zde silnější motor, který se pochopitelně projevoval i v rychlejším nabírání výšky, ale současně se stavitelnou vrtulí, při každém přidání nebo ubrání, podstatně měnil směr letounu, z kterého bylo špatně vidět a tak se hůře opravoval. Stroj byl celkově složitější na obsluhu. Byla zde již zabudována radiostanice oboustranného spojení. Žák mohl tedy mluvit se ze­mí, čili odpovídat na všetečné otázky řídícího. Kromě jiných přístrojů musel stále sledovat teplotu hlav válců a regulovat ji otevíráním, nebo zavíráním žaluzií motoru a podle rychlosti přestavovat úhel vrtule. Při hrubším přitažení stroj nevaroval jako C-105 chvěním, ale prostě sebou mrskl a otočil se na záda. Museli jsme si hodně zvykat.

Mám službu v radiovozu. Je to mozkové centrum letového dne. Dělám zapisovatele. Zaznamenávám do knihy, v které minutě kdo odstartoval a přistál. Kdo se opozdil, ať již nahoru nebo dolu, poznamenávám zvlášť na papír. Tito lidé potom dostanou při letovém rozboru kapky. Také píši do knihy některé závady:

"Zapiš tam, že dvě stě šedesát trojce není rozumět, ať si utáhne mikrofony. " nebo: "Dvě stě padesát dvojka byla na přistání dlouhá. "

Je to nudná služba. Ostatní létají a já tady sedím na zadku, říkám si v duchu.

Řídící létání nejenom že řídí létání, ale musí vědět o každém neobvyklém pohybu na letišti, ať již osob nebo vozidel. Všichni mu tedy všechno hlásí. Zdá se mi, že bych na jeho činnost potřeboval dvě hlavy.

"Dvě stě šedesát sedmička, žádá vzlet, " ozývá se z ampliónu na stole.

"Vzlet povoluji, " odpovídá řídící.

"Cisterna si jede pro palivo, " hlásí dozorčí stojánky, za jeho zády.

"Kolik tam má...ať ještě počká. " říká šéf.

"Dvě stě padesát dvojka, podvozek vysunut, na přistání. "

"Sedej jako druhý, máš před sebou letoun. "

"Dvě stě padesát dvojka potvrzuje. "

"Soudruhu majore, my dojdeme s bandaskou pro vodu, " ptají se dva žáci. Řídící je z toho již tak rozdivočenej, že bere mikrofon, zmáčkne knoflík vysílání a řekne do éteru:

"S bandaskou povoluji - dvojka. "

To je ovšem pochoutka vhozená do klece žáků a jednotlivé letouny se dotazují:

"Opakujte zprávu o bandasce. "

"Co se stalo s bandaskou? "

"Dodržujte radiokázeň, " zahřměl řídící.

"Dvě stě šedesát sedmička, ze druhé do prostoru, " dovoluje se pilot.

"Stoupej do třech tisíc, do béčka. "

"Do béčka do třiceti potvrzuji, " žák odpovídá.

"Okruhy končí, dva jsou na navigačním a jeden v zóně. Bude na chvíli klid, " oddychl si řídící a konečně si zapaluje vyklepanou Lípu, která do půlky vzplane.

"Eště to tu zapálím, alespoň by bylo nějaké vzrůšo, " dodává a směje se tomu.

.

Jirka přilétl do prostoru, který měl stanovený na provádění akrobacie. Bojovou zatáčkou dostoupal co mu scházelo do třech tisíc, zahlásil řídícímu, že dvě stě šedesát sedmička zahajuje v "Béčku" cvičení čtyři a rozhlížel se zda je v prostoru sám. Jímala ho nesmírná krása. Udělal nálet na malý obláček^ jako na nepřátelskou stíhačku, ale místo kulometu zmáčkl interkom. V uších se mu ozval zvuk podobný dávce. Potom obláček prolétl. Je pěkné se prohánět na mašince, která trochu vodsejpá a nemusíš se bát to natáhnout.

 

Odbrzdil, zavřel žaluzie, trochu to podržel nad horizontem, mrkl na rychloměr a otočil na záda. Stáhl plyn úplně, upravil vrtuli a přitahoval, kochal se krásným pohledem na rychle se přibližující krajinu, v uších pociťoval nejen prudké klesání, ale i zvyšující se tóny šumějícího vzduchu okolo kabiny. V dolním oblouku mu přetížení pěkně natáhlo tváře a již jde do stoupání, z právě provedeného zvratu na přemet. Mrkne na rychlost, dává plný plyn a automaticky opravuje směr nohou. Je pěkné vládnout tolika koním pod kapotou, myslí si a přechází pomalu na let na zádech, když tu se najednou ten rachot na chvíli zastaví, pak se znovu ozve a nakonec ta morseovka přestane úplně.

Vysadil motor. Ručička rychloměru padá, otáčky také. Šlápne tam nohu a zkusí danou situaci zachránit souvratem, aby nepadal dolu po ocase. To přitažení ale nevrátil a tak to vyšlo než na vývrtku. Vybírá vývrtku. Začíná být nervózní. Potlačí a vyšlapuje plnou nohu. Točí se ale dále, reagoval příliš rychle a při malé rychlosti, spadl pro změnu do vývrtky na zádech. Plně se soustřeďuje a tentokrát vybírá. Rychlost opět narůstá, ale motor slyšet stále není.. Vrtule se proudem vzduchu protáčí. Přepíná magneta, palivo, hrká s plynem a vyšla­puje nohy, zkouší záporné přetížení. Nic to není platné. Potom si upravuje rychlost a hlásí:

"Dvojko já dvě stě šedesát sedmička v béčku, vysadil motor, sedám nouzově do terénu. " A letoun nemilosrdně ztrácí výšku a řítí se k zemi.

"Kdo volá dvojku? " ozývá se z radivozu spokojený hlas řídícího.

Jirka opakuje zprávu a jde do zatáčky, ve které si vyhledává plochu na přistání. Copak to, z výšky vypadá každá loučka rovná, horší je, když se dostanete níž. Na převrácení stačí malý hrbolek a JAK je plný paliva. Dělá rozpočet. Snad to vyjde.

"Dvě stě šedesát sedmičko, dej přesnou polohu - dvojka. "

Bere do ruky mapu, začal tady, ale kde může být nyní, jak to hledal tak se mu to znovu rozjelo, má moc velkou rychlost, kouká střídavě do mapy a ven, nemůže se soustředit, potom mapu zahazuje a neodpovídá.

"Dvě stě šedesát sedmičko, vítr na přistání je z nula dvaceti šest metrů. Dej mi otevřeně polohu!!!" křičí řídící.

Všiml si, že přistává po větru, dává klapky, bude sedat bez podvozku na břicho a hlavou mu mžikne, že ohne vrtuli, urve klapky a celé to odře. Otáčí co to jde proti větru, ale má jen sto metrů. Ve třiceti srovnává a soustřeďuje se na přistání přímo před sebe. Rovný trávník ale přelétl, rozpočet nevyšel a nyní se před ním teprve objevuje plocha, na které přistát musí, protože na vyskočení je již pozdě. Plochu, kterou mu naservíroval osud a kterou doposud skrývaly stromy.

Je to vesnice se sadem, domky jsou roztroušeny snad všude. Má patnáct metrů a proběhne mu hlavou, že si toho v životě již moc neužije. Pak slyší ránu, to přesekl křídlem hrušku v půli. Otočilo jej to o třicet stupňů proti původnímu směru, kdy mířil do prvních baráků. Nyní to s ním již prásklo o zem a sype si to do těch kamenejch chaloupek, nejméně sto pa­desáti kilometrovou rychlostí. Tím zdravým křídlem chytl o nějakou zídku a tak se zkrátilo. Hodilo jej to do hlubokého rigolu. Pěkně to vodsejpá. Mohutný motor před ním drobné překážky likviduje. Vrtule se přestala točit a ohnula se podél trupu. Rýha ho vede jako po kolejích okolo stavení. Kdo by si také dělal strouhu do chalupy. Zpomaluje a již se zastavil.

Pokouší se otevřít kabinu, ale drží jak přibitá, letoun se zkřížil. Cítí známý pach pálící se izolace, proboha snad to nechytne, nebyla by to zrovna příjemná smrt. Vypíná elektriku a do­dělává různé úkony co měly být z bezpečnostních důvodů hotovy před přistáním, potom se skrčí a vší silou kabinu vykopává. Konečně se to povedlo, vyskakuje a utíká od toho, padák jej nepříjemně tluče do nohou a brzdí, zdá se mu, že to mělo již dávno chytnout.

Zahání děti, které se sem hrnou ze všech stran. Telefonuje na letiště z hospody a konečně odpovídá na otázku o poloze, "ne odstartovat s tím nepůjde." Sedne si za dřevěný vesnický stůl bez ubrusu, rozhlédne se konečně po ztichlém výčepu, pohladí tu hrbolatou desku rukou a zeptá se usměvavé stařenky: "Teta, nebyl by tam hlt rumu? "

 

Jirka Houdek, žák LU. Nouzové přistání s JAK -11 po vysazení motoru u obce Pěnčín, okres Prostějov. Událost proběhla 18. srpna 1958 v 16,12 hod.

"... v prvním okamžiku jsem byl jako opařen. Nácviky nouzových přistání jsme sice prováděli, ale nikdy jsme tomu nepřikládali tu správnou váhu. V poslední chvíli instruktor vždy přidal plyn a do sedačky nás zatlačil mohutný tah živého motoru. Nejvíce mě ohromilo to náhlé ticho, ve kterém jsem zůstal jakoby na vše sám. Sám na obsluhu té mrtvé a těžké hmoty letounu, který se neodvratně sypal na zem. Nejdříve jsem si nevím proč myslel, že mám dosti času, ale najednou se to změnilo. Viděl jsem, že je pozdě. Pozdě na pořádný rozpočet, pozdě na to, abych z toho vyskočil. Potom jsem se do toho dal, makal jsem jako ve snu, uvědomil jsem si, že je to hra o všechno a když ji prohraji, nebude možné ji opakovat. Chvílemi se mi zdálo, že to ztracené, ale strašně jsem věřil a ono to nakonec vyšlo. Byl to krátký okamžik, ale vryl se mi do paměti na celý život.

Nebezpečí však zdaleka neskončilo. V hospodě, ze které jsem telefonoval se náhle rozrazily dveře a v nich stál chlapík s vidlemi a šel po mně. K údivu celé vesnice mě honil okolo rybníčku na náměstí, dokud jej nezastavili policajti. Prý ta hruška, co jsem přerazil, byla jeho, nedávno ji koupil a já mu ji takhle najednou zboural.

Také večeře nebyla, někdo mi ji snědl, protože nevěřil, že jsem to mohl přežít a

dokonce bez zranění.

Za dva dny si mě zavolal velitel pluku Kocfelda, zda po tom extenpóre chci ještě létat. Přikývl jsem že samozřejmě ano a on mi okamžitě povolil solo let do prostoru. Byla to krása. Víte po takové události se člověk bojí toho nejhoršího, že někdo prostě řekne konec, najde nějakou chybu, které jsem se v těch několika vteřinách co jsem měl na rozhodování dopustil, ale on řekl leť.

Šel jsem na akrobačku a pěkně jsem za to bral. Nebylo zrovna vymeteno, obloha samý obláček a pak se to stalo. Z jednoho kumulku vyletěl Jak. Vracel se z oriénťáku. Já byl zrovna v přemetu na zádech a tak jsme se s Jardou minuli doslova o chlup.

 

Bylo to období, kdy jsem měl dost smůly, ale také dost štěstí. Byl jsem rád, že se ta "triplicita průserů" dovršila. Pak byl na léta klid.

 

Asi za hodinu po nouzáku za mnou přišel kněz. Řekl, že je rád, že to všechno dobře dopadlo a přeje mi mnoho štěstí do dalšího života.

Jednou rukou mi požehnal a druhou mi podal tuhle fotku.          Jirka.

 

 

 

 

      

 

 

 

       

 

 

     Dovolená je opět v zimě. Trávím ji většinou s Láďou. Něco jsme si našetřili a tak si užíváme. Všude jezdíme taxíkem. Na co nám budou peníze v lese. Poslední rok jdeme létat do Mladé. Je to již opravdové betonové letiště. Na rukávech máme tři proužky, ale chodíme hodně v civilu. Jdeme se podívat na našeho známého holiče, pana Kodýma, poslechnout si pár staronových vtipů v jeho podání a nechat se po ránu ostříhat. V poledne už na to kvůli pivu moc nevidí.

Po zaplacení za námi vybíhá na ulici:

"..., že stál s Anglickou královnou u Muzea a lidi se divili: hele s kým to ten Kodým kecá? " a směje se tomu ještě když jsme za rohem, potom dusivě kašle, a my jako bychom se vzdalovali dávné vzpomínce z mládí.

Také společně navštěvujeme naše příbuzné. Všude vyprávíme o vojně a u mé tety se Láďa seznamuje s moji sestřenicí Evou. Je to chlouba naši rozvětvené rodiny. Je moc hezká. Chodí do baletu a tancuje. Má na sobě vždy krásné šaty, protože teta je švadlena a ve svých dětech se vidí. Láďovi se moc líbí a začnou spolu chodit. Vznikne z toho láska jako trám a že předbíhám, vydrží jim na celý život.

Láďův strýc Jaroslav a teta jsou sympatičtí lidé. Moc se mi u nich líbí. Strejda je ředitel pražské taxislužby. Říkáme, že mu tento měsíc zvednou prémie, protože jsme u nich pro­jezdili půl žoldu. Je to moc šikovný člověk. Přirozený talent, žádné školy a přesto vedoucí funkce dělal již před válkou, vyučený automechanik. Nejenom že všechno perfektně organizuje, ale když nemohou opravit vůz, tak jde a udělá to sám.

Odchází pomoci většinou právě v těch šatech, ve kterých se zrovna nalézá a vracívá se potom v zdemolovaném pyžamu, co vypadá jako montérky třetím rokem, natržených teplá-cích, nebo zablácených večerních šatech.

Má nepřeberné množství přátel na vlivných místech, ale nikdy je nepoužívá pro sebe. Navštěvujeme je častěji, až se doma objeví jejich dcera, která se vrátila z hor. Je tmavovlasá, opálená a přitahuje mě její nenucené, sebejisté vystupování. Absolutně jiná nežli Míla. Dobře si rozumíme a zbytek dovolené prchá jako jelen.

Konečně jsme v Mladé. Je zde příjemně. Kasárna jsou roztroušena v lesíku a vysoké bo­rovice dodávají tomuto vojenskému koutu kus pohody. Piloti, naši učitelé, jsou v našich očích skutečnými esy a mají přirozenou autoritu. Jednají s námi spíše jako s kamarády, nebo mladšími kolegy. Lví podíl na tom má i velitel letky, který svoji přísností čáru mezi plebejci a patriciji posunul tak vysoko. Mám mimoto velké štěstí, že mě učí Jarda Široký, syn slavného českého aviatika. Má létání v krvi a opravdu umí. Od pohledu příjemný člověk a každý jej má rád.

Létání na MIGu je jiné, zpočátku se zdá být lehčí. Z letounu je překrásný výhled i na zemi, má tříkolový podvozek. Dvě kola pod křídly a jedno vpředu. Pojíždí a startuje z be­tonové plochy bez drncání tak hladce, že často nelze rozeznat, kdy je již ve vzduchu. Při přidání, nebo stažení plynu stroj neutíká, jenom vás zatlačí do sedačky, při vysunutí brzdících štítů opře do kurtů. Nemá žaluzie ani stavitelnou vrtuli, která spotřebovala tolik pozornosti a řízení je posíleno hydraulikou. Při nouzovém opuštění z letounu nevylézáte, ale vystřelujete se. Prostě je to kočár s proudovým motorem.

Zatím co k JAKu jste přicházeli ve střehu, jako k nějakému divokému zvířeti, MIGa se vám chce po jeho třpytivé tváři pohladit. Je mnohem rychlejší, i vaše  činnost za letu musí vodsejpat. Není čas na úvahy, pořád se někam řítíte,  je třeba si zvykat. Letíte-li nízko rychlostí okolo tisíc kilometrů za hodinu, všechno splývá.  To, co jste  viděli daleko vpředu je v ten okamžik za vámi.  Učíte se tu ubíhající krajinu vnímat jinak, třeba jako rozmazanou desku, na které si nevšímáte detailů.

     Při výškových letech používáte kyslík a víte, že ta hrbolatá trubka, co vám vede k nosu, je součástí vás. Jste na svého MIGa napojen a stáváte se jeho dílem. Víte, že byste nemohli jeden bez druhého žít a proto si ještě více přitahujete kurty a pohladíte knipl. Jste v ponorce, která se potopila nahoru.

Nad vámi je to stále více tmavší a letoun stoupá pomaleji. V MIGu je klid, hučení motoru, který máte za zády, k vám doléhá jakoby z dálky. Při nepatrně hrubších pohybech řídící pákou padá o stovky metrů dolů. Potom přestane stoupat docela a jste na dostupu. Je to okolo patnácti kilometrů, podle toho, jak vám táhne mašina. Obloha je nyní hrozivě tmavá jako šmolka, přestože je slunný den a vás začne jímat pocit samoty a stísněnosti, na který vás doktoři upozorňovali. Připadáte si od toho světa dole definitivně odtrženi. Zapomínáte na běžné starosti, z boží perspektivy jsou nicotné. Zdá se vám, že v tom mo­hutném chrámu přírody jste až u stropu.

Mladá, jak se naše letiště jmenuje, má však i jiné výhody. Je nedaleko Prahy, a tak jsem často doma, nebo zůstávám na Ostré. Je to rekreační vodácký klub, kde mám kanoi. Jezdíme tam hodně s Láďou na staré Jávě, kterou jsme koupili. Pádlování nás baví a i když je zima, trénujeme na divokou vodu. Jsme teple oblečeni. Děláme rychlé obraty, vyklekáváme loď co se dá, až jsme to přehnali a udělali se. Obleky nás tíží, nemůžeme plavat. Vzájemně si pomáháme, každej se chvíli topíme, ale nakonec přece jen k převržené lodi doplaveme a obleky ze sebe strháme.

Zítra nám začínají prvá sóla. Všichni se těšíme jak malí kluci. Zdá se nám, že to dvojí létání instruktoři prodlužovali do nekonečna, jsme již ostřílení borci. Dnes na to jde prvá letka, trochu jim závidíme. My se jedeme koupat. Vracím se naštvaný. Málem jsem se tam porval. Vsadil jsem se, že uplavu padesát metrů pod vodou. Jsou to dva bazény. Když jsem doplavával druhý, tak mě vrchní svazák, protože jako obvykle nevěděl o co se jedná, dal pasáka. Já mu dal oplátkou vší silou do nosu a byli jsme si kvit.

Na zpáteční cestě jsme však zažili kruté překvapení. Vojenským autobusem jedeme okolo letiště. Najednou kluci na druhé straně cosi zmerčili a ukazují směrem k dráze. Hrneme se všichni k oknům a nemůžeme věřit svým očím. Plocha je poseta třpytivými plechy. Mezi nimi támhle leží kus křídla a v předu rozbitá kabina s částí trupu. Jsou to zbytky MIGu - někdo ho rozflákal. Působí to hrozivě. Na letišti je šrumec. Čeká se na komisi z ministerstva. Všechno se dává do pucu, co kdyby přišli i k nám. Před letkou nás vítá dozorčí: "Kluci už jste to slyšeli, Adámek se zabil!"

 

MIG-15 měl jednu nevýhodu. Byl to "kozel".

Správné přistání bylo na hlavní kola, s opatrným pokládáním příďového. Běda však, když jste s ním práskli, nebo nedej bože, přistáli první na přední kolo. Letoun odskočil a nelze říci, že moc zle. V tom byla ta zrada. Pokud jste však v ten moment nedali plný plyn, bylo to špatné, neboť pak již nezáleželo na vás. MIG se stal neovladatelným. Udělal ještě pár stále se zvyšujících skoků a poslední končíval na zádech, v rychlosti okolo sto padesát.

Večer před sólem, jsem se šel projít k letišti. Mám rád ten pocit klidu, který se dostaví na jinak rušném místě i zvuky, které doléhají z dálky, ať již je to slabý štěkot strážních psů a mluva jejich psovodů, štěkotu podobná, nebo tiché předení motoru auta na druhém konci. Vše působí neobyčejně romanticky. Je v tom napětí, očekávání věcí příštích a kouzlo zašlých dnů. Při pohledu na prostřílený hangár kulometnou dávkou, jako bych právě slyšel zahučet ten letoun nad hlavou a viděl jej odlétával někam do neznámého času vzpomínek.

Potom se rozsvítila světla na dráze a pojížděčkách. V místě, kde předtím byla jenom tma je složitý obrazec bílých, zelených a červených světel. Je to trochu jako přízrak, který se náhle v té tmavé mlžině před vámi objevil. Je slyšet slabé čmeláčí bzučení malého kurýrního letadla, které zabodlo světlomet do dráhy a přistává. Rozsvícená řada světel se na letoun přívětivě usmívá. Chvíli roluje a potom vypíná. Světla zhasnou a opět to neuvě­řitelné ticho. Přemýšlím, jaký význam má to naše pachtění se za věcmi, za cíli, které se nám v hlavě objevují a zanikají jako dny, lidé a lásky.

A je ráno - den pravdy. Dnes budeme létat sóla my. Všechny opanovalo vzrušení. Odchá­zíme na snídani převlečeni do leteckých kombinéz, na krku bílé šátky, na rukou šedivé rukavice. Přes rameno pouzdro na mapy a leteckou kuklu. Moc toho nenamluvíme, každý má o čem přemýšlet.

Přírodní řízek s chlebem a k svačině housku s uherákem do kapsy, to je snídaně. V letové dny dostáváme ještě čokoládu.

Nasedáme do autobusu a jedeme na plochu, kde se koná krátká předletová příprava, dozvídáme se smluvený kód SRO a mávačky: "dvakrát doprava a zelená raketa." Je to pro identifikaci vlastního letce. Meteorolog upřesňuje počasí, doktor nám měří tlak a teplotu. Ptá se, jestli jsme se dobře vyspali a jak se cítíme. Všichni dobře - podepisuje tabulku. Se­řizujeme si hodinky na společný čas a řídící létání nařizuje prvním osádkám žádat o spouštění deset minut před devátou. Upozorňuje na bezpečnost, přeje nám mnoho zdaru a odchází do radiovozu. Krátké přestávky do začátku akce využívají instruktoři a dávají poslední pokyny žákům. Potom první osádky odchází k letounům. Jdu až třetí a tak mám volný čas, abych se trochu rozhlédl.

Žasnu, jak se vše od včerejška změnilo. Exteriér byl naaranžován. Z letiště se přes noc stalo živé mraveniště, které dýchá jedním dechem. Dechem létání. První osádky nahazují. Nejprve se ozývá kvílivý zvuk nahazovacích P-805 a následně zahučí hluboký bas proudo­vého motoru. Atmosféra podobná automobilovým závodům. Řev motorů se láme o stěny hangárů. Ve vzduchuje cítit kromě pachu spáleného paliva i napětí. Mechanici pobíhají v kombinézách. Každý jejich pohyb má účel. Některé letouny zkouší motor a jiné již vyjíždí. Tento ruch dodává letišti další rozměr, který tě oslovuje také, když jsi jeho částí. Potom dokážeš pochopit tu velkolepou hru a plně s ní splynout a smíš ji i nadále užívat jako drogu. Neptej se po smyslu, patří k životu a umírání. Letectvo je zbraň - krásně zdobený kord. Sám o sobě nezabíjí, musí být veden a o tom tito lidé nerozhodují.

Letouny jsou seřazeny paralelně jeden vedle druhého v rozšířeném prostoru na pojížděcí dráze, které se říká stojánka. Je s ranvají rovnoběžná a propojena spojkami. Při vyjíždění je třeba dát pozor na letoun sousední. Při otáčení o devadesát by je proud horkého vzduchu za vámi mohl poškodit.

Z dráhy se ozývá praskavý zvuk prvních startů, jsou to zatím přezkoušení, vzrůšo přijde teprve za chvíli. Po každém dosednutí letoun vyjíždí spojkou na pojížděčku a roluje proti směru přistání, okolo nás, znovu na start. Je vidět, že každý maká na plné pecky. Komu to jde, tak se usmívá.

Létání na mě působilo dojmem dokonale fungujícího mechanismu. První dvojí letouny zajíždí na stojánku a ozývá se dlouhé zavití motoru při vypnutí. Okolo je cítit vůně spáleného feroda od brzdění. Na letoun se vrhají technici. Přistavují žebřík, dávají pod kola špalky, otevírají kabinu a všechno bleskově kontrolují. Ten přední pilot, co se při vylézání šťastně tváří, jde na sólo.

A tak došlo i na mě. Mám po přezkoušení a jdu na to sám. V duchu oceňuji tu důvěru, která mi byla dána. Mohu si zalétat s miliónovým letadlem, s opravdovou špičkovou stíhač­kou. Dodává mi to nezvyklou sebedůvěru. Vzpomínám, jak jsem tenkrát ve válce stál s matkou pod svazy bombardovacích letadel a díval se na ně. Znovu se stávám malým chlapcem a cítím touhu létat a potom, jako kouzlem, se přesouvám do reálna, jako by se můj neuskutečnitelný sen náhle splnil.

Obcházím svůj nablýskaný letoun a provádím předletovou prohlídku. Vstupuji do kabiny a technik mi pomáhá s padákem. Potom odstraňuje zajištění vystřelovacího sedadla. Zapínám si upínací pásy a rádio. Ze sluchátek se ozývají ostré povely. Naše řeč je strohá, rychlá a chlad­ná, jako naše letouny. Žádám spuštění. Slyším nejprve tklivý hlásek elektromotoru, jak roztáčí turbínu a potom spouštěcí panel vpouští palivo a zapaluje. Kabina se zachvěje a motor běží. Kontroluji teploty a ostatní přístroje. Jsou v pořádku a technik zavírá kabinu, odstavuje žebřík, na kterém doposud stál a staví se před letoun stranou. Kontroluji řízení při zapnuté hydraulice a přidávám plyn na motorovou zkoušku. Z motoru jde ohromná síla, oznamuje to nejenom řevem, deroucím se do hermeticky uzavřené kabiny, ale i celkové nahrbení a chvění zabržděného letounu. Stahuji plyn a mávnutím rukou před obličejem nechávám odstranit špalky z pod kol.

"Tři sta třináctka žádá pojíždění. "

"Povoluji, " ozvalo se z radiovozu.

Dávám plyn a okamžitě stahuji. Noha a brzda vytáčí letoun o devadesát do požadovaného směru, aniž bych zboural letouny vedle. Teprve nyní přidávám. Letoun pojíždí bez sebemen­šího zachvění, majestátně, jako by se vznášel již nyní. Volná, široká pojížděcí dráha svádí jet větší rychlostí a tak o něco stahuji. Vjíždím na spojku, jdoucí do třetiny dráhy. Klapky pro start mám vysunuty a asi dvacet metrů od ranveje zastavuji.

"Povolte na dráhu. "

"Zakazuji, po čtvrté přistává letoun, " zabouřilo v mých sluchátkách.

"Čekej - na dráhu ti dám, " dodává pro jistotu.

Potvrzuji a držím letoun na brzdách. Sleduji prostor v prodloužení dráhy. Je tam letoun. Podle hlasu je to Boris. Má dosti velký úhel. Už to však potápí a švihá si to dolu. Podrovnává těsně nad zemí. Při doteku kol s betonem se zakouřilo a ozvalo se ostré zavytí, to jak se kola roztáčela o drsný povrch dráhy. Dosedá na hlavní kola, chvíli drží 'příďák' nad zemí a potom jej opatrně pokládá. Má však větší rychlost a tak usilovně brzdí. Za letounem na dráze zůstává dlouhá černá stopa. Od chvílemi zablokovaných kol se kouří a nyní vidím, jak jedna guma praská. Chvíli se plácá na jiskřícím disku a potom odpadává. Následkem toho letoun prudce mění směr. Vyjíždí z dráhy na trávu a ohromnou rychlostí to pálí na mě. Vzdálenost mezi námi se neuvěřitelně rychle zkracuje. Boris to samozřejmě vidí také a snaží se zablokováním druhého kola střet odvrátit. Na trávě to ale klouže a vzniká z toho jen nepravidelná vlnovka, kterou se ke mě řítí a já nevím, jestli nemám raději vjet na dráhu. Nejraději bych se vystřelil, kdyby to šlo. Při vyjetí na spojku, kde stojím, tedy pár metrů vlevo ode mne, se zdravá guma na betonu chytla. Letoun opět změnil směr a prořítil se v takové blízkosti, že jsem čekal náraz.

Byla to klika, ještě jsme asi nebyli na řadě, pomyslím si. Ale fajrák to mohl být prvotřídní, dvě roztočený mašiny plný paliva. Kremace první třídy, i se salvami a střelbou raket. Nic by z toho nezbylo, jen by to zametli motorovým smetákem. Jsem tak šokován, že si neuvědo­muji dosah celé situace a žádám:

"Tři sta třináctka, povolte na dráhu a vzlet. "

"Zakazuji, otoč o sto osmdesát, zpátky na stojánku a vypni!"

Uvědomuji si, že Borise z té trávy budou muset tahat a vozidla vytvoří překážku pro přistávající letadla. Je nutno létání zastavit. Pojíždím pomalu a na stojánce vypínám. Mecha­nikovi říkám, že je letoun bez závad.

Bude to drahé, uvažuji. Flašku za sólo a druhou za to prdlý kolo. Chudák Boris.

 

         

           Můj nejkrásnější výlet.

     Začalo to nad Nepálem, Léta přes něho létám,když jezdím z Melbourne do Česka. Hledívám dolů na ty kopečky a říkám si – někdy se tam musíš podívat.  Původně jsem chtěl vzít pingl, stan a spacák a udělat túru do základního horolezeckého tábora ve výšce 5200m pěšky, z nějaké blízké autobusem dostupné vesnice.  Proč ne, takovéto tůry dělám často. Propochodoval jsem slavné treky v Australii, v Tasmanii  i na Novém Zelandu a ozdobí - li můj opasek skalp „Everest base campu“ neuškodí. Každý takový větší výlet se skládá ze tří částí. Příprav, vlastního dobrodružství a vzpomínek. Z vlastních zkušeností vím, že první a třetí část příjde nejlevněji. Je jen škoda, že se to vzpomínání nemůže dělat, bez těch prvních dvou fází. Bylo by to i pohodlnější. Původně jsem do Nepálu, kde před nedávnem bourali vládu, neměl chuť. Připadalo mi to stejné jako se zajet mrknout do Bagdadu na volby. A tak jsem začal študovat TIBET.
   O zmíněné zemi  jsem znal akorát báseň neznámého autora o fakíru, hřbetu a ujetých prstech a dokonce jsem si myslil,  že Dalai Lama je jedno slovo.  K mému uspokojení jsem dále zjistil, že to je v Číně a protože tuto zemi znám  jako levnou a spořádanou, ale hlavně levnou, začal jsem do turistiky investovat a koupil  za tři pětky (dolarů) průvodce „Lonely Planet“.  Musí to být opravdu zajímavý kout, protože hned na začátku knihy se praví, že:  „Chcete li se dostat do Tibetu, který je v Číně, nesmí se to dozvědět  čínský vízový úřad. Nejlépe napsat, že cestujete do Pekingu.“  Těmito větami na mě zaválo dobrodružství desperáda, plížícího se na Mt. Everest a z touhy poznat tento stát, se stala vášeň. Začalo telefonování a výměny e-mailů, z kterých jsem postupně zjistil, že dostat se do Tibetu jako soukromý turista je holý nesmysl a  uvědomil si proč vlastně všichni ti horolezci co se na ten kopec vyškrábali jsou tak slavní. Když jsem se  tedy s výletem rozloučil a přemýšlel o nějaké jiné variantě, přišla dcerka s nápadem, přeci jen to vzít přes Kathmandu v Nepálu „Táto tobě jako vojákovi, přece nějaká revoluce nevadí.  Zde je také výhoda, že se lze domluvit Anglicky“. A tak za pár dní jsem měl na computoru vzkaz, že ROYAL MOUNT  TRAVEL, mimochodem velice doporučuji,  mi všechna potřebná povolení, kterých je kupa a visa zajistí, ubytuje, ráno nasytí a po třech dnech strávených v Kathmandě letecky dopraví do Lhasy  vTibetu (3600m), odkud po pár dnech terenním autem poputujeme mezi kopečky zpět do Kathmandu.  Včetně návštěvy nejvyššího klášteru na světě  Rhongphu (5000m) a dále cestou do základního tábora (5200m), odkud se lidé vydávají  na svoji často poslední  cestu k hoře, o  které si mylně myslí, že je nejbližší ku hvězdám. Chimborazo v Ecuadoru, neboť Země je šiška .
Další města na cestě do Nepálu nebudu uvádět, abychom si nezlámali jazyk.
   Začalo to tedy hledáním nejvýhodnějšího – rozuměj nejlevnějšího - leteckého spojení. Pro mě platí zásada, pokud je
cena stejná, vyhledávám zapadlé letecké společnosti u kterých nejsem jen číslem v počítači, ale milým hostem. V těchto letounech se často  stane, že letuška zastaví nastupující Asiaty, sepne ruce a jakoby  se k vám modlí (jé - přišel k nám běloch - sláva). To vás vítá. Pohostinnost je  nevídaná. Zatímco v UA (Unitet Airlines) si alkohol platíte, zde můžete ty nejlepší koňaky či whisky zdarma a po dobré večeři se svalíte na pět sedaček a orazíte si.  Létají totiž často poloprázdní.
  Protože při letu z Austrálie do Prahy letoun    v Nepálu nepřistává a padák je drahý, moje letenka se  nafoukla o let z  Melbourne přes Bangkok do Kathmandu a Delhi. Musím se přiznat, že na cestu jsem se těšil jako malý kluk a když jsem v Melbourne nastoupil do letadla a ono se rozjelo, jako že bude asi letět, zářil jsem štěstím jak pampeliška. A  když jsme se přibližovali, tak oči na stopkách a koukal kerá ta špička je tou „střechou světa“. Ono se to nejlíp pozná, že když se k tomu jednomu malýmu okýnku, v tom éru nahrne těch jedenáct lidí co sedí v každý řadě, tak se letadlo na tu stranu nahne, jakoby chtělo tomu kopečku kopečků podat ruku, nebo alespoň zamávat. Přistávali jsme v hlavním městě Kathmandu.
Je to jako zázrak.  Vyjdeš z letiště a ocitneš se o několik tisíciletí
zpět. Na ulicích sedí na zemi umounění Nepálci a prodávají nějaká
pro nás neznámá koření, zvláštně utkané látky, vyřezané masky, kůže jaků, levné šperky a všude voní kary. A klid a pohoda. To vše je zahrnuto v ceně letenky. Je to ale takové smradlavé mraveniště
vyrostlé na smetišti.  Zajímavé jak tydle přičmoudlí lidé jsou
všude ve světě bordeláři. Delhi, Cairo, Kathmandu, stejné.  
Vyjdeš z letištní budovy a musíš se vrátit nadechnout. Příště si
vezmu sebou tu nafukovací panu, ne kvůli sexu, ale kvůli čerstvému
vzduchu, co je uvnitř. Na ulicích  neuvěřitelný smrad.  Nejen
odpadky, ale motorová vozidla. Používají dvoutakty, mají to bohaté,
aby se motor lépe chladil a provoz je hustý.  Město tedy ponořené do oparu jako ve snu  z  kterého se nedá probudit. Napadá mě proč jsme jim vlastně tu civilizaci dávali a nenechali je raději v klidu lézt
po stromech a válet se po zemi, což dodnes z náboženských důvodů i dělají. Na letiště pro mě přijela průvodkyně, se šoférem a odvezli mě do hotelu. Po určitých zkušenostech si beru pokoj s kuchyní. Vařím si sám, mám filtr na vodu a tím předcházím pekelným průjmům, které tu na bělocha čekají, jako pohádkoví skřítkové, co ti chtějí říci: „ co sem troubo lezeš…  

        Na pláži nafukuje slepec gumovou „ pannu“.
       „Todle tady pane nesmíte“.  Stěžuje si paní vedle.“ To si vemte                         

        Někam stranou. Jsou tu děti nevidíte ? „

       „Co se děje?“ Ptá se slepec. „Co máte proti mé lodičce?“
       „To není žádná lodička. To je ta panna se třemi otvory.“

       Ječí ženská. „A sakra - tak jsem celou zimu šoustal kajak.“
V Kathmandu jsme pobyli asi čtyři dni a vyřídili  nutné formality
do Číny. Čeká nás překrásný dvoutýdenní výlet. Letadlem do hlavního města Tibetu Lhasy, tam se asi týden zdržíme kvůli aklimatizaci na výšku, pořádáním hvězdicových výletů do okolí a potom budeme projíždět nevynechávajíce ani jednu turistickou atrakci, všemi těmi Himalájskými kopci, včetně přenocování blízko horolezecké základny pro výstup na mt. Everest v nejvýše položeném klášteřu na světě.
Začalo to tedy překrásným letem mezi velehorami. Bylo na co se
dívat. Když jsme přilétli do hlavního města Lhasy, žasli jsme nad
úžasným pořádkem. Na letišti,  všude.  Na každém kroku  nás vítal
vymydlený Číňan, ale v uniformě a s plným zásobníkem. Přilétli jsme do okupované země. Zatímco v Nepálu řáděj Maoisti a veřejné budovy  jsou obloženy pytli  s pískem mezi kterými je dovedně zabudován kulomet.  Uznejte, může bejt pro bývalého vojáka vůbec někde jinde lepší dovolená ? Tady je již dobojováno.  Při vstupu nám měřili zajímavým způsobem teplotu. Podíval ses do okénka a hotovo. Předpokládám, že za pár let se takhle bude dělat i celní prohlídka.
Číňané jsou na H. H. Dalai Lamu trochu alergičtí a tak se doporučuje nenosit u sebe ani jeho fotografie. Když pak cestujete s tričkem na kterém je nápis FREE TIBET, máte naději se dostat zpět do Kathmandu, hned příštím letadlem. Když tohoto duchovního vůdce pozval strejda Havel do Česka, přestala s námi Čína   obchodovat a málem jsme zavřeli Tatrovku. Nyní si tyto náklaďáky vyrábí sami a říkají jim „TATA“.   Číňané jsou učenliví. 

Na letišti jsme také žasli nad dobře fungující klimatizací. Když jsme ale vylezli ven, po patřičném přivítání, každej  dostal šálu. Tak jsme zjistili, že chladno v hale není klimatizací,ale je to normální venkovní teplota.  V Kathmandu osmatřicet, tady sedm. Lhasa se totiž nalézá ve výšce 3600m.

V hotelu jsem žasl nad úžasnou úslužností všudypřítomných mladých a mrňavých Šerpek. Chňapla mojí dvacetikilovou tornu co jí téměř převyšovala  a soumařila do třetího patra až se za ní zvedal
prach.  V týdle výšce ale s nima  soutěžit nemůžeš.  Ani nic jiného.
Pěkně tři schody, zastavit, vydejchat a pomaloučku tři další. Večer
odvezla sanitka první holku – shodou okolností z Austrálie – do
vojenské nemocnice dýchat v  kyslíkové komoře a zpět dolů do Kathmandu. V noci mi bylo  špatně. Srdce bušilo rychlostí kulometu a dusil jsem se. Vstal jsem, vzal kus papíru a začal psát závěť. „Tak tady v tý hnusný zemi pojdu. „ No - dobře mi tak,“ jsem si říkal. Do toho volal telefon, špatnou anglinou: „Nechtěla by gentleman dámskou obsluhu?“ „NECHTĚLA !!!“ Zahřměl sem.

Jde takhle chlapík po ulici a vidí jak  jiný mužský strašlivě

Zvrací. Tak k němu přijde,poplácá po zádech a povídá :   

„ Máte pravdu, co byste se s tím sral“.

Když jsem ale viděl při snídani, ty bílé ksichty všude kolem, ke
dvěma musil dokonce  na pokoj doktor, dát jim léky, tak mi to
uklidnilo. Stěžoval si každý - starobou to nebylo. Pak jsme sháněli
různé čaje a pilulky a na tu vejšku si zvykali.  Když jsem létal,
byl jsem  v 5000m  bez kyslíku často. Člověk to pozná, ale nic se
neděje. Sedíš a tělo to nějakou dobu vydrží. Když jsem byl v Mexiku
dlouhodobě přes 3000m, projevilo se to zvýšenou námahou, ale né

takto. Moc mě  tedy můj zdravotní stav  překvapil. Každý den totiž
běhám a rychle chodím. Než jsem tu přistál, byl jsem ve výborné
kondici a najednou todle.  To že si nikdo nedovolil dát ani malé
pivo, nemusím říkat. Z Lhasy jsme potom dělali výlety po různých
klášterech. Oni totiž Číňani po invazi z těch jejich kostelů
mnichy vyhnali a začali tam pěstovat prasata. Jak ale u nich začal
ten „NEP“, (jako kdysi v Rusku), tak zjistili, že by se na
turistice nechaly trhnout valuty.  Místo prasat tam  zpátky nahnali
mnichy, oni to poklidili, okolo postavili obchůdky, hospody, hotely
a bylo vymalováno. Ke cti musím říci, že všude kudy jsme jeli tak
měli elektriku a z jurt čouhaly TV antény. Všude nové silnice a
jak  již jsem se zmínil  pořádek.   Ta výška byla ale svinstvo.
Když jsi byl třeba na bobku a zvedl ses, tak ses musil něčeho
podržet a vydýchat jak po doběhnutym závodě, abys sebou neflák.
Jednou jsme takle někam jeli a oni uzavřeli cestu. Byli jsme nuceni
se složit, podplatit  vojáky a jet oklikou po jakési  pěšině. Ta
furt stoupala a na tom nejvyšším kopci, bylo to dost přes 5000m,
jsme zastavili. Nebyli jsme ještě aklimatizováni a tak nebylo divu,
když se někomu udělalo nevolno. To vám nejdříve zmodrají rty a potom teprve obličej.

V pilotce jsme se učili o zákeřnosti nedostatku
kyslíku. Člověk si to prý neuvědomí, protože nejprve jsou zasažena
centra kontroly.  Tady to tak nebylo. Každý si to uvědomoval velice
dobře.   Nemoc z výšky je smrtelná. Každý rok na ni zařve několik
neinformovaných turistů,  co ji chtějí překonat vůlí.  Potom  býval
fofr. Průvodce obvykle  do postiženého  nacpal nějaký pilulky
a již jsme se řítili dolů jako blázni.  Přesouvali jsme se
pochopitelně v terénních autech. Řidič a průvodce což  byli Šerpové a  my tři. 

Bylo zajímavé sledovat, jak ten chlap za volantem, když se  blížila nějaká „perla“

trasy, třeba  do strže spadlej autobus, nebo
nějaké na skalách rozšrotované  auto, kostra jaka,  či těžký úsek,
tak se začal modlit. Oni ale při tom modlení zvláštně zpívají, až
vyjí. A tak to dodávalo tomu cestování po těch úzkejch cestičkách,
zaříznutejch do skoro kolmejch strání,  kodrcání se po balvanech,
často tři sta metrů nad nějakou propastí, ten správnej  šmrnc.    
       Přijde Arab do masny, pozdraví a prodavač povídá:
       „SALÁM a co bylo to druhý?“
Já si původně myslil, že ŠERPA je pojmenování vysokohorského
nosiče. Ona je to ale jakási odrůda člověka, nebo snad rasa. Jsou
drobní, podsadití a mají o padesát procent červených krvinek více
nežli my.  Na ty se jim pochopitelně lépe váže kyslík.  Proto můžou
v té vejšce tak skotačit. Přestěhuje-li se do hor normální běloch,
trvá mu tři generace, než dosáhne stejného stavu. Mluvil jsem na
letišti s horolezci. Každý rok si musí znovu zvykat. Mají sebou
malé měřidélko na odběr krve a to jim řekne jestli mohou
pokračovat, nebo se musí ještě aklimatizovat, či dokonce sestoupit.
Někdy sestupují jen na noc. Také jsem se dozvěděl, že nemoc z výšky je v každých horách rozdílná. Záleží tedy nejen na výšce, ale i na pozici.  Pokud Kathmandu v Nepálu, je mraveništěm na smetišti, tak Lhasa, ale i ostatní tibetská města, jsou vzorně prosperujícím úlem. Sledoval jsem skupinu asi třiceti  zvláštním způsobem tančících dívek na střeše baráku. Úchvatné. Ono se říká: „jiný kraj,  jiný mrav“. Tři kroky dopředu, dva doleva, zadupat, prásknout tyčí vlevo, vpravo,  dozadu. Přitom si zpívaly. Slova jsem zapomněl – bylo to Čínsky. Ptal jsem se průvodce co nacvičují a kerej choreograf jim to spíchl? On se jen usmál. Holky dupou betón.  Byla to stavba. Další dělaly  z bláta cihly a nosily je  na dřevěné konstrukci na zádech. Ty už si nezpívaly. Technika, radost
pohledět. Všechno rukama, nebo nějakym zahnutym  klackem. Když přišla vedoucí, vyšší postavy, asi Číňanka a dala jim malý
igelitový pytlíček s rýží, tak se i s tím rancem  na zádech
uklonily a potom si potajmu uždibovaly. V duchu jsem se modlil
starou židovskou motlitbu: „Děkuju  Bože, že jsem se narodil jako
muž.“ A dodával, „na správnym místě a ve správnej  čas.“ Ráno před hotelem servírky, číšníci, recepční, uklízečky, v uniformách – je to asi deputát k mzdě - stejný tanec, jen bez tyčí. Je na nich  ale
vidět, že z toho maj  radost. Ani né tak ze života, jako z toho, že
je jich hodně. No počkejte.  Až přijdou do Evropy, to bude teprve
komunizmus.  Arab, křesťanství neznaje, přibyl do Ameriky, že tam
zboří nějakou tu chalupu, rozbije pár aut a půjde zase domů. Aby
nebyl nápadnej,  jde si koupit kříž. Co stojí tedle? ptá se
prodavače. Stovku. To je drahý, řekne zklamaně. Dejte mi teda
támhleten, bez toho atleta.   Zatímco v čínském Hong Kongu či
Kowloonu, mrská anglinu každá školačka, v klasické Číně se touto
řečí, kromě s průvodci, prakticky nedomluvíš. Asi je to záměr.
Mohou lépe čelit ideologické diversi USA. Když jsem se byl minule
podívat v Pekingu a na čínské zdi, bohatě jsem to poznal. Sháněl
jsem totiž sůl k vejcím, co prodávali na ulici, ale marně. Nakonec
jsem na celé tržiště křičel: „Does somebody speak English?“ Ale
nic. Oni neví ani o co se jedná, když vyslovíš slovo English.

I posunky mají  jiné. Tentokrát jsem se ale dostal do prekérní
situace. V obchodním domě jsem zahlédl  konzervy s dobře v Česku známým  a výborným vepřovým. Protože zpravidla, snad kromě amerických stejků, máš národních jídel plné zuby již třetí den, mé srdce zajásalo. Snědl jsem to s jakousi  buchtou, co se nejvíce podobala chlebu. Ale již na procházce, podle hukotu ve vnitřnostech jsem poznal, že bude nejlépe chodit, poblíž toalety.   Na tu jsem se posléze zcela přestěhoval. Protože jsme dělali celodenní túry autem a asi by nebylo to pravé ořechové, každých deset minut v té pustině bez stromů zastavovat a za povzbuzování turistů z ostatních aut  konat svoji potřebu a protože již vím jak nato, nalil jsem se dlouho převařovaným čínským čajem, kterého je zde dostatek. Elixír zabral a dny šly dál.  Po pětidenní zácpě jsem si uvědomil, že již toho bylo dost. Na záchod se mi ale stále nechtělo. Ke vzteku nebyly ani ty  konzervy s vepřovým.  Začal jsem panikařit. Pásek na poslední dirce a furt nic. Představoval jsem si, jak v autě najednou prasknu a místo mě zůstanou na sedadle jen fekálie.  Spolujezdci budou určitě nadávat, že jsem jim zasvinil   nové gore-texové větrovky. Jak již to v těchto situacích bývá i průvodce byl u
nějaké známé, kterých má na této cestě řetěz. Vyrazil jsem na
ulici. Zrovna byl nějakej  jejich pitomej svátek, kdy na sebe nevím
proč, prskaj  ňáký lepivý barevný svinstva. Hned jsem chyt pár tref,
protože  běloch je  stále atrakcí. Vyzdoben jako  šašek, jsem se vnořil do jedné z lékáren.  Myslili, že jsem nějaká reklama a tak mému  blábolení o zácpě, nepřikládali pozornost a  jen se smáli.  Vypadl jsem ven. Nežli jsem se vzpamatoval, tak na mě někdo  zase frk ten lepivej hnuj.  Ohromná sranda. Mě bylo do breku. Našel jsem lekárnu jinou. Spustil anglicky. Lékárnice  koukala co to melu. Začala pantomíma. Na bobek a pusou dělal: „prrrrd“.  Následovalo mé kroucení hlavy a dělání jako že trus není. „Kde je hovínko? Není.“ Pak jsem si zas uvědomil, že zápor kroucením nevyjadřují. Oni nerozumí ani když jim ukážeš pět prstů, jako že pět. Mají pro to
prstoklad jiný. A tak je to ze vším. „Bože pomoc!“ říkal jsem si. V
těžkých chvílích se ze mě stává katolík, jako z toho Araba, co
kupoval ten kříž „bez atleta“. Pak přišel  vedoucí. Díval se
ustaraně a když z mého plačtivého hlasu poznal, že si z nich
nedělám legraci a asi taky že tušil kšeft, začal se mi věnovat.
Přicházeli nakupovat i další lidé. Všichni radili. Já furt  prděl,
až mi  bolela huba. A kroutil hlavou. Už jsem z toho byl celej
rudej. A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, jednomu z těch okolo

mě do kruhu stojících poradců zazářily oči a řekl něco jako :
„Horofudžo hesi.“ Slyším to dodnes. I když nevím co to znamená,
chválím s tím mé děti, když se nějak vyznamenají. Lékárník po
těchto slovech přiskočil, vyndal ze šuplete nějaké pilulky a pak mi
něco čínsky vysvětloval. Přestal jsem prdět a bedlivě poslouchal.
Nakonec ale máv rukou, vzal nůžky, kus těch prášků uříz a
demonstrativně hodil do koše, jako asi že jenom pět a dost, vzal si
z mé peněženky pár drobných a bylo.  S lahodou jsem potom ty tablety cucal, lehl si do postele a říkal:  „Jestli to ten blb pochopil
obráceně a dal mi prášky proti průjmu, tak mě právě oddělal!

Kdybych někomu měl radit co si do těchto dvou států má vzít sebou, hlavně potom do čínského Tibetu, řeknu:
„Nic.  Prázdnej kufr a všechno si tam kup“. Nejlépe se tu manipuluje
s všudy platícím US dolarem. Prodává se tu totiž vše a to ve
špičkovém provedení za ani né desetinu ceny. Perfektní  francouzské nebo  italské boty, ošacení nejmodernějších značek, včetně krokodýla, horolezeckého vybavení, anglických  látek, prostě na co si vzpomeneš. A jak již jsem nezmínil ani né za desetinu ceny. Proč?
Tyto výrobky v podstatě vyrábí a do všech zemí oficielně, byť tajně
Čína dováží. Vzpomínám si jak jsem se za mlada v pilotce divil, když jsme přišli do Prostějovské textilky na exkurzi, že tam dělají
anglické látky. Měly na okrajích „Made in England.“ Tehdy to bylo
tajné. My jsme je dělali a Angličané prodávali, za velký peníz.
Není tedy toto počínání nic nového. Koupil jsem si tu Gore-tex
větrovku co v Praze stojí dvanáct tisíc, za v přepočtu ani né
padesát australských dolarů, čili  tisícovku korun a mnoho dalších
pitomin, co mi dnes smutně září  ve skříni, protože tady je horko a
chodím jen v otrhaném tričku.  No a potom, když jsme se řádně
aklimatizovali, přišel zlatý hřeb výletu.
Cesta Himalájemi a výstup
do vysokohorské základny na Mt. Everest, ve výšce 5200m,  kde ti
slavní turisté když se drápou na Mt. Everest začínají.   Když mě ty
poslední km vezl rikša s půvabnou Natašou, s kterou jsem se zde
seznámil a která mi pomáhala  utrácet  peníze,  na kodrcavém
vozíku, poháněném zvířetem zvaným „jak“, moje srdce bušilo nejen
výškou, ale i nadšením. Splnil se můj dávný sen a měl jsem také
radost, že mi ouřady zakázaly  jít pěšky. Byla by to moje smrt.
Navštívili jsme potom ještě několik vysokohorských klášterů a tak
se dostávali zase zpět, proplétávajíce se těmi překrásnými kopci a
hlubokými údolími do nepálského Kathmandu, odkud jsme před několika týdny vylétli.  Co na závěr. Mnoho lidí co pozná podobné cestování z TV a různých časopisů a nebo si je vůbec nedovede představit, se bude divit když prohlásím, že po těchto výletech se z člověka většinou stane rasista. Začalo to když jsem se ptal v Los Angeles černocha na cestu a on si místo odpovědi odplivl.  Když jsem se v San Francisku před rozzuřenými negry musil schovávat dvě hodiny na zemi v autobusu. Když jsem se nechal svézt v Delhi rikšou a on protože jsem se před jízdou nedohodl na ceně, chtěl nesmyslně vysoký obnos, který si posléze pomocí ostaních Indů vzal z mé peněženky. Když jsem cestoval na velbloudu sám

Egyptskou pouští a  přepadl  mě Arab se samopalem a chtěl bakšiš.  Když v Tibetu na tržišti, kdykoliv šly proti mně
Číňanky, tak si odplivly.  Když mi po příletu na Hawaii domorodci
štípli peněženku se všemi doklady.  Většina  těchto pronárodů neumí nejen pracovat, ale ani si vládnout  a udržet v zemi pořádek. Díval jsem se v Indii na oprýskané budovy. Odhadoval jsem,  že je nikdo padesát let neopravoval. A pak jsem se zeptal průvodce před kolika lety odešli Angličané. Ano bylo to těch  padesát.  Když ti
Arabové většinou nic nedělají, jen stále vlezle žebraj, nebo ležej
na zemi a něco prodávaj. Žijí v bídě, bez nemocnic a jakéhokoli
sociálního zabezpečení.  Ale kdo je na vině. Vždyť léta žijí
svobodně, často  v zemích s ohromným nerostným bohatstvím. Když jsem se bavil v Egyptě se svým šoférem, že staří lidé dostávají v kulturních národech každý měsíc od státu peníze - penze a mohou bydlit v domě co jim pronajímá za nízký peníz stát, že mají zdarma lékařské ošetření, často i dopravu hromadnými dopravními prostředky, tak se tak smál, že musil zastavit. Když se dochechtal řekl: „Až tydle ruce přestanou pracovat,  pojdu hlady. Nebudu mít ani na vodu.“

Také nemám rád lidi.  Když někde řeknu, že nemám rád lidi, ale
pouze své přátele, tak se každý přinejmenším podiví. Četl jsem
mnoho knížek a básní ve kterých se jejich tvořitelé láskou k
lidství přímo rozplývají. Nikdy nezapomenu na citát: „Lidé bděte,
měl jsem vás rád.“ V Austrálii jeden umírající básník na své
smrtelné posteli přímo na lidství složil ódu. Četli to po jeho
smrti ve vysílání pro emigranty. Náhodou jsem ho znal. Byl to
mrzout. S nikým se nebavil. Ta jeho láska byla přinejmenším
platonická. Každý koho se okolo sebe zeptáš zda má rád lidi, tak ti
odpoví, že ano. Ono se totiž  „mít rád lidi“ sluší. Co je mi ale
platné, když mi takový člověk má rád, když mi v tramvaji nepustí
sednout. Když do mě na ulici strčí. Když píchnu, nezastaví a
nepomůže. Co je mi platné, když mi policajt má rád, když mi
nemilosrdně vysolí pokutu za každou blbost. Ne, já to řeknu
rovnou. Když jsem v přecpaném autobuse a lidé do mě vráží lokty,
jsou spoceni a smrdí, tak je přímo nenávidím.  O to více se těším
na kamarády. Dokonce za nimi každý rok jezdím až z  Austrálie.
Pijeme pivko, povídáme. Moji kamarádi jsou chytří, mají na vše své
názory, jsou to samí inženýři, nebo doktoři, (vždycky je zlobím

a říkám: „to jenom já jsem takovej blb“) a tak je poslouchám, ani
nedutám a těším se až se zase sejdeme.  Kamarádi mi dávají to co se nemůže ztratit. Nejsou to předměty, které se opotřebují a vyhodí,ale neviditelné a nehmotné dary přátelství a lásky, které člověku znovu a znovu potvrzují, že se svět neskládá z věčného boje a shonu. Bez této jistoty, by se můj svět proměnil v pustinu.  A tak
často u krbu vzpomínám i na naše pěkná setkání. Překrásná byla Rozkoš, kterou zařizuje Zbyněk Vlček. Táborák, Franta Bahno uvařil nevídaný guláš, Milan Illnar vždy donese : „bílé maso pro penzisty“ ale to se jen táhne, sud Plzně, slivovička a dobrej koňak.  Nádherně zorganizovaný výlet na bunkry do Kostelce Tomem Jelínkem. Peklo se ohromný prase a protože nás tam bylo osm, tak asi 30kg zbylo.  A nezapomenutelný večer na chalupě u již zmíněného  Milana. Pivo

teklo proudem a vzduch duněl vojenskými písněmi, do časného rána. Sousedům určitě tekly radostí s uměleckého prožitku slzy a  již se těšej na další.  „Duní stroje vzduchem přes svahy hor, k útoku startuje paradesantní zbor.“ No uznejte může být lepší ukolébavka? Ještě jsme poseděli u krbu a zavzpomínali na staré zlaté časy u Jardy Kořínka . Byli to milé dny a je krásné, že mohu takto vzpomínat. Pak jsem jel do Ruska za Natašou. Ani jsem to nikomu neřek. Bydlí v Petrohradě. Je tam spousta historických památek, mezi které se mi zdálo, že patřím vedle té krásky i já. Je totiž ve
věku, kdy bych ji mohl s úspěchem adoptovat. Možná, že přijede i sem do Austrálie. To bude teprve „ ruská okupace“.
„Pepíčku, co to tamle visí za ptáka?“  „To je netopýr, paní učitelko, ale jestli visí za ptáka, tak to na
tu dálku fakt nevidím.“
 

                               Váš Evžen Kulič.

 návrat

             Stránku připravil Ing.Milan Illnar.

                 návrat

        Stránku připravil Tom Jelínek a Milan Illnar                                                                                    


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk