Škola dôstojnického dorastu

 

      J. J. Mílek: Z pod Kremničáku do Himalájí.

 

 

Všechno začalo nevinně. Po čtyřiceti sedmi letech jsme se opět s Evženem setkali, tentokrát v Praze, kde se sešlo pár Ešdédáků na pokec.  Tam jsem se s Evženem domluvil, že budeme udržovat kontakt přes Internet. Domluvili jsme se, že uděláme výlet po západní Austrálii. Evženův kamarád, který měl jít s námi s jeho terénním autem, ale utrpěl nějaký úraz a z výletu sešlo. To by ale nebyl Evžen, aby nepřišel s něčím jiným. Prý, podívat se na Everest a udělat to až do Base Camp, to je na základnu, odkud se pak už provádí výpravy na vrchol Everestu. 



      Zdálo se mi to přitažené za vlasy. Především v Nepálu jsou nepokoje, bouchají tam bomby a Maoisté mají povyražení z přepadávání turistů jako stálý a zaručený finanční příjem. Pak také k Base Camp na Jižní, Nepálské straně je neřístupná cesta i terénním vozidlům a vyžaduje poměrně dlouhý, týdenní pochod.  Severní strana Everestu je přístupná vozidlům až do Base Camp pro výpravy na vrchol.  Jenže Tibet je okupován Čínou a nedovoluje individuální turistiku. A tak jsem to začal vyhledávat na Internetu, kde jsem také našel podrobné mapy. Everest mě lákal už léta, ale nikdy jsem si čas nenašel.  Z knih jsem  věděl, že na vrchol se hlavně kvůli počasí leze v květnu.  Rozdíl mezi  South Col v Nepálu a  North Col v Tibetu, jak se obě přístupové cesty údolími nazývají, je podstatný. Ze strany Nepálu je výstup na vrchol jednodušší, pokud se to tak dá nazvat. Je to cesta, kterou Hillary s Tadzikem udělali jako první na vrchol, pokud se tam Mallory nedostal před ním a jehož zmrzlé tělo se poměrně nedávno našlo. Nenašel se ale jeho fotoaparát, který měl sebou. Takže otázka prvenství na vrcholu je prozatím opředena tajemstvím. Tibetskou stranou je výstup mnohem namáhavější, ale zase ne tak nebezpečný než z Nepálu. North Col nemá  rozsáhlá ledovcová pole, v nichž už zůstalo mnoho horolezců a šerpů.  Mezi tím, co jsem se snažil dostat co nejvíce informací, Evžen vyhledal v Nepálském Kathmandu turistickou kancelář,  která nabízela vyřízení veškerých formalit pro Tibet, Čínské hromadné vísum do Tibetu (Čínské individuální vízum zde neplatí), a Letenku do Lhasy.  Z Lhasy pak na tisíc kilometrů zpět do Kathmandu terénními vozidly s odbočkou do budhistického kláštera v Rhongphu, odkud je to už na Base Camp jen 7 km. Pro náš patnáctidenní pobyt tahle kancelář zajistila skupinu pro tři Toyoty Land Rovers, ubytování v hotelech se snídaněmi.  Jedinou starost jsem měl v nedůvěře nějaké turistické kanceláři, někde v Kathmandu, vlastněnou Indy.  Musím ale říct, že naše cesta byla perfektně po celou dobu zajištěna, což se o Českých turistických kancelářích nedá říct. Slyšel jsem již dosti horrorů, abych měl nedůvěru k jakékoliv turistické kanceláři.  Nemám ve zvyku propagovat cizí podnik, ale nemohu jinak než doporučit dalším zájemcům. Podrobné informace se dají vyžádat na royalmt@mos.com.np nebo info@royalmt.com.np . 

   Po příletu do Kathmandu nás čekal s taxíkem representant Royal Mountains Tour na letišti a odvezl nás do hotelu.  Tam nás už čekal Evžen.  Hotel byl slušný, a pivo značky Everest ve skoro třičtvrtě litrových lahvích výborné. Navečer jsme se seznámili s ostatními členy naší výpravy.  Kromě nás tří Čechů, Evžena, manželky Heleny a mě zde byli pár z Australie, pár z Anglie, jedna Holanďanka a dva kluci s jedním děvčetem z Ruska.  Všichni byli více, či méně mladší než my, ale cestou se celá skupina dala dohromady, skamarádila a nebyl mezi námi nikdo, kdo by partu kazil. Skoro tři dny trvalo v Kathmandu, než se vyřídily papíry, ale naše turistická kancelář byla pevně rozhodnuta nás uondat, ještě než odletíme do Lhasy. Nejdříve jsme vyrazili do opičího chrámu.  Vysoko na kopci k němu vedlo 365 schodů, na každý den roku jeden.  Kathmandu je jen 1.300 m nad mořem a počasí je tam spíše tropické. Bylo kolem 30° ale vlhkost jak v prádelně a tak se to pociťovalo jako 40°. Hrdinně jsme vylezli až nahoru s nádherným rozhledem na město.  Zpět jsme šli do města pár kilometrů pěšky, ale vyznat se v mapě, kterou jsme měli, se nadalo. Evžen někde vyčetl restauraci s nejlepšími steaky v Kathmandu. To jsme si nechtěli nechat ujít. Najali jsme rikšu, dnes moderní tažená bicyklem, která nás tam vyklopila. Samozřejmě že jsme se celou dobu motali kolem. Steak byl opravdu výborný.  Další den jsme si prohlédli historické centrum města Durbarské náměstí, se živou bohyní.  To není kec, tu opravdu uctívají. Viděli jsme ji na vlastní oči. Vyberou ji z mnoha dětí, když jsou jí tři roky a uctívají ji dokud nedostne první menstruaci. Pak vyberou další.  Myslím, že je to zdravější, než uctívání Lenina. Alespoň se člověk nemusí dívat na mrtvolku, i když je prošpikována nějakým formalínem. Samozřejmě turistická místa jsou hustě zabydlena žebráky, falešnými brahmíny a množstvím vojáků se samopaly. Další prohlídkou v Kathmandu byl Pashupati Nath templ. Je to vlastně veliké pohřebiště, nebo snad spíše krematorium na břehu řeky. Podle hinduistického náboženství, zemřelí se musí do 24 hodin spálit. Měl jsem naivní otázku na naší průvodkyni, jak se to dělá, když policie musí vyšetřovat třeba nějakou vraždu a mrtvola se musí držet pro vyšetřování v márnici. Odpověděla, že je to jednoduché, doktor napíše post mortem až vyšetřování skončí… Dále nám řekla, že staří lidé si mohou vybrat, jít zemřít do nemocnice, nebo čekat hned na břehu toho chrámu. Ocenili jsme samozřejmě praktičnost takové zvyklosti. Měli bychom tam přestěhovat naše parlamenty. Spalování obyčejně provádí nejstarší syn nebo manželka. Poznají se podle vyholené hlavy na způsob Mohavků Je to jednochuché. Na břehu, na betonových kvádrech, se naklade dřevo, procesí přinese tělo zemřelého, položí na hranici a zapálí za přihlížení příbuzných. Po provedené kremaci se popel zamete do řeky. Ta je samozřejmě špinavější než kdysi řeka Ostravice. Do ní se přivádí všechny splašky a odpadky z Kathmandu. Jedno z nejšpinavějších měst, které jsem kdy viděl a to jsem v Ostravě žil!

   Po mnoha bezpečnostních prohlídek další den na letišti, nás naložili do Čínského Airbusu 320 a odstartovali jsme. Po nějaké době jsme se dostali nad mraky, které zahalovaly Himaláje a otevřel se nám nádherný pohled na vyčuhující Everest, Lhotse a okolní hory. Netrvalo dlouho a zase jsme zmizeli v mracích na přistávací ose. Nic příjemného pro letce. Vypadli jsme z mraků v údolí Tibetu a po obou stranách vysoké hory. My dva s Evženem jsme se samozřejmě potili i s piloty, vědomi toho, jaká to musí být makačka za špatného počasí. Přistání proběhlo bez zvláštních událostí a seděli jsme na Tibetské planině ve výšce 3700 metrů.

   Je to dost vysoko na to, aby se u tří promile lidí projevila výšková nemoc. Může postihnout kohokoliv bez ohledu na věk a nedá se to předpovědět, pokud se člověk na té výšce neoctne. Dost lidí, včetně Evžena i Heleny, měli trochu potíže s bolením hlavy. Téměř všichni měli modré rty a třepali se zimou, i když bylo kolem 21°. Já jsem nic nepociťoval a ani zima mi nebylo. Ze skupiny za námi ale jedna paní šla po 4 hodinách do bezvědomí, musela do nemocnice do intensivní péče pod kyslík a být evakuována zpět do Nepálu. Po výletu jsme se s ní sešli v hotelu a byla už v pořádku. Z letiště Gongkar do Lhasy je to cestou v údolí kolem 90 km.  Cestou jsme se zastavili u kamenného Budhy, kde nám ukázali velmi lehké čluny, které jsou dělány z bambusu potažené kůží z Yaka. Yak je jedno z mála zvířat, které se spotřebuje úplně celé. Nejen na tahání nákladů. Maso je na výborné steaky a nudlovou polévku, mléko se dojí, z dlouhých chlupů srsti se dělají nepromokavé přikrývky na potahy a koberce, ale i kosti, ze kterých se vyřezávají ozdoby, nebo nějaké nástroje a kravince, tedy pardon yakince, které se beze zbytku sbírají a nalepeny na podezdívky domů suší na zimu na topení. Stromy zde téměř neexistují a krajina je spíše pouští. Úrodná část je údolí kolem řeky, rovné jako stůl a zřejmě pozůstatek ledovce z doby ledové. Půda, zřejmě naplavenina, je úrodná, ale celé generace zde odstraňují s políček kameny. Pěstuje se zde výborná zelenina, proso a místy dokonce i rýže. Lhasa nás překvapila svou velikostí a výstavbou. Vznikají moderní obchodní domy a hotely. Samozřejmě stavěné Čínou. Co se nepodařilo Sovětům v Československu za dvacet let okupace, podařilo se Číňanům v Tibetu. Dnes má Tibet 30% původního obyvatelstva a 70% Číňanů. Ráno, než se otevřou velkoobchody a hotely, zaměstnanci podniků jsou nastoupeni ve tvaru na ulici a jejich šéf jim uděluje instrukce. Naše Ešdédácké čepobití. Lhasa Yak hotel byl docela slušný a ztrávili jsme tam tři dny, abychom si zvykli na výšku. Věnovali se nám návštěvou všech klášterů okolo, včetně toho největšího Potala Palace. Mnichů je tam dost, ale kdysi jich v tomto klášteře bylo na deset tisíc. Dnes jen pár stovek, ale stále důležité, vzdělávací, universitní centrum budhismu v blízkém klášeře Drepung a Sera. Potala Palace se také obnovuje. Na jedné budově jsme viděli dělníky, muže ale hlavně ženy, jako vojáky ve tvaru s tyčemi v rukou. Za zpěvu postupovali vpřed a pak najednou udělali čelem vzad a postupovali opět dozadu. To se mnohokrát opakovalo a bylo nám jasné, že se jedná o nějakou rozcvičku do práce. Nácvik na Spartakiádu. Tak jsme se na to zeptali a byli jsme vedle. Na konci těch tyčí měli připevněné malé desky jako na smetáku a udusávali čerstvý beton. Prostě vysoká, vědecky propracovaná, raketová mechanizace. Po třech dnech klášterů, všech umístěných na kopci a s mnoha schody, po kterých se šlape v té výšce, že člověk po dechu popadá (je to skutečně fyzická námaha), jsme ve třech terénních land roverech Toyota, vydali na tisíc kilometrů dlouhou cestu zpět do Kathmandu. Naše cesta vedla nejprve do Gyantse na 3950 metrech asi osm hodin jízdy vzdáleného. Po pár kilometrech asfaltová cesta končila a dál to byla prašná, nezpevněná cesta, která pořád stoupala vzhůru. Po stranách prudké svahy a poměrně dost frekventovaná. Místy byl problém se vyhnout a to jsme potkali  nejen nákladní auta, ale i přeplněné autobusy. Tak jsme se dostali na nejvyšší horské sedlo na světě  Khamba-La na 5300 metrech a dokonce o 100 m výše než Base Camp pod Everestem. Tam jsme si udělali přestávku, kterou jsem využil k focení a pro dobrý snímek jsem lezl bez problému i na kopec. Pár lidem ale rozbolela hlava. V Gyantse o 1100 m níže už byli všichni skoro v pořádku. Gyantse je na historické obchodní križovatce z Indie. Samozřejmě nechyběla ani prohlídka kláštera Pelkor Choede s klášterem Kumbum. Kláštery jsou také bývalé pevnosti a dnes chráněnými památkami. V minulých staletích nebyla jejich historie vždy mírumilovná. Nájezdy Číny, Indie, Mongolů. Jedna pevnost se vypíná vysoko nad Gyantse.  Po jejich prohlídce a noclehu ve slušném hotelu jsme po tříhodinové jízdě dorazili do Shigatse na 3900m, po Lhase druhého největšího města Tibetu. Nejprve nás překvapil opravdu luxusní hotel. Město si ještě zachovalo poněkud Tibetský ráz. Klášter Tashilhunpo je sídlem Panchen Lama, druhým nejdůležitějším hodnostářem Tibetského budhismu po Dalai Lamovi. Ten samozřejmě žije v Indii v exilu. V jedné z mnoha síní a hal s poklady kláštera se nachází dřevěná, zlacená socha Budhy 21.6 m vysoká. Ze Shigatse vedla naše cesta do Sakye na 4050 metrech. Na místě se ale už skoro nikomu nechtělo ani ven. Sakya je malé městečko, spíše větší vesnice a po procházce na hlavní ulici všichni zalezli do poměrně slušného hotýlku. Mě to nedalo, na kopci jsem viděl dvě pěkné stupy a vyrazil jsem za město udělat pár fotek.  Tam jsem se potkal s Marínou, Stanislavem a Igorem, tedy ruskou částí naší výpravy. Stan s Marínou jako obvykle zuřivě fotili a navrhli, že by bylo pěkné udělat fotky stup z větší blízkosti a trochu na ten kopec vylézt.
   Abych to trochu přiblížil. Stojíte na náměstí v Kremnici a ty stupy (to jsou ty kuželové stavby u klášterů, obyčejně jsou v nich zazděné nějaká posvátná skripta nebo nebo náboženské relikty), jsou tak na výšce našich kasáren, tedy dnešního ústavu choromyslných.  Taky jsem se jako choromyslný cítil, když jsem řekl, tak tedy „da,da.“  To přirovnání s Kremnicí, není zrovna nejlepší. Především tam nevede vydlážděná cesta mezi stromořadím. Kopec je holý, kamenitý a o hodně strmější. Prý udělat stupy nad nimi, to budou obrázky. Takže nejen k blázinci, ale nahoru na Kremničák. To už jsme byli opravdu blázni, když jsme se začali do kopce škrábat. Na výšce nad 4000 m, kdy se člověk zadýchá, než vyleze v hotelu do prvního patra. Vzalo to pár hodin, ale nevzdali jsme to. Vysoko nad stupami již skoro pod vrcholem, jsme objevili rozvaliny několik stovek let staré. Tam jsme také našli i nějaké kamenné tabulky s nápisy připomínajícími klínové písmo. Samozřejmě jsme si každý kousek do kapsy vzali. Ještě asi nějakých pár desítek metrů do kopce jsme objevili vyšlapanou cestičku mnichy, která zřejmě pomalu sestupovala zpět do údolí. Vydali jsme se nazpět po ní. Nebyla snad ani půl metru široká. Dokud šla po příkrém svahu, tak to ještě šlo. Jenže pak se zařízla do  průrvy ve skalách a nedalo se jinak jen pokračovat. Po levé ruce kolmá skála a po pravé komá strž, zcela jistě stovku metrů hluboká. A cestička už je občas jen dva decimetry široká. Na rozhled si ale stěžovat nemohu. Marina, která šla za mnou, mě občas přidržela u stěny, když jsem nedal jinak, než že musím udělat fotku. Přede mnou šlapal Igor. Nevím, jestli byl přiožralý z nedostatku kyslíku, ale on na té římse začal tancovat. No na kozáčka tam zase místo nebylo. Musel jsem mu vynadat a říct, jestli toho nenechá, tak mu dolů pomůžu. Jsou věci, které mohu dělat sám, ale nerad se na ně dívám. Už z Kremnice, kdy jsem divočil na hrazdě, ale nerad jsem se díval na druhé, jak padali na držky.  Po hodince jsme prošli kolem pár chalup oblepených yakinci a octli jsme se na hlavní ulici. Občas fouknul vítr a zvedly se mraky prachu, že nebylo vidět na dvacet metrů. Musíš oči zavřít, jinak je máš plné jemného písku se špinavým prachem.

   Ráno jsme vyrazili do Rhongpu, což je nejvýše položený klášter na světě, na výšce 5000 m a vzdálený od první základny výstupu na Everest sedm kilometrů. Base Camp je pak na výšce 5200m. Tam jsme dorazili pozdě odpoledne. Bylo ale dost času se zabydlet v ubohé ubytovně mnichů, kde se mnou i spadla polámaná postel a musel jsem ji všelijak podložit. Bylo to také jediné místo, kde jsme si vytáhli spací pytle, nejen proto, že nad ránem bylo kolem nuly, ale spíše proto, že  do toho povlečení civilizovaný člověk prostě nemůže.  Číňané tam ale už postavili i slušný hotel. Asi ještě nebyl v provozu, je úplně nový, když nám naše turistická kancelář zařizovala noclehy. Všude jinde jsme spali opravdu na slušných místech. I v té Sakyi se to dalo i když do kulturního motelu to mělo daleko. Zbytek noclehů byly opravdu v dobrých hotelech s koupelnami a teplou vodou. I když jsme v Rhongpu byli pozdě odpoledne, měli jsme tam hodně času za denního světla.

Čína jaksi neuznává nějaké časové zóny, přesto že je rozložena tak na čtyřech časových pásmech, celá Čína jede na stejný, Pekingský (Bejžing) čas. Stmívalo se až tak v deset večer. Náš průvodce nám vydal pokyn že se bude odjíždět druhý den odpoledne, až se vrátíme z Base Camp Everestu. Samozřejmě že již z Rhongpu je na Everest nádherný výhled. V noci mě vzbudil Evžen, když se šel vyvenčit. Podhrnul jsem deku, která zakrývala okno, a nad Everestem visel měsíc v úplňku. Na této výšce a řídké atmosféře bez prachu měsíc září tak silně, že se do něj dlouho dívat nedá. Vidět měsícem Everest ozářený je nezapomenutelný zážitek. Kdyby jiných nebylo, už jen tento pohled stál za to. Já blbec, zřejmě zalezlý ve spacáku a rozespalý mi to moc nemyslelo, jsem nevylezl s aparátem, abych to vyfotil. Ne vždy se povedou tak čisté fotky, které jsem tam udělal. Mnohdy zuří sněhové bouře a není ani možné se na Base Camp dostat. Ta turistická kancelář má v kontraktu také poznámku, že návštěva Everestu závisí také na počasí. Ráno jsme vstávali dost brzy, abychom se na Base Camp vypravili. Nepovedlo se mi přesvědčit Evžena ani Helenu, abychom šli pěšky těch 7 km do kopce. Je tam dost Tibeťanů s koníky a rikšami, kteří tě za nějakých 80 Kč vyvezou.  A tak jsme si dvě rikši najali a vyrazili jsme. Koníci jsou to zakrslí a zřejmě na tu výšku aklimatizovaní. I tak ale po cestě museli několikrát zastavit a nadýchat se. Nevyvezou více než dvě osoby a náš vozka po pár začátečních kilometrech z kozlíku slezl a šel pěšky. Na Base Camp to vypadalo jak na nějaké vojenské základně. Zřejmě se dost výprav chystalo na výstup.  Musel jsem se oddělit, nechtěli se se mnou škrábat ještě na kopec, odkud jsem měl nádherný rozhled po celé základně.  Dál jsem už pod pokutou 200 dolarů bez zvláštního povolení nesměl. Číňané tam mají kancelář s vyvěšenou vlajkou a dost si to hlídají.  Několikrát přes nějakou vesnici byla závora a u ní vojenská hlídka, která nás kontrolovala a samozřejmě nechtěla pustit dál. Pár stovek chuanů to vždycky spravilo, závora se otevřela a jeli jsme dál. V Base Camp jsme se zdrželi asi půldruhé hodiny a rikšami, které na nás čekaly, jsme se vrátili zpět. Akorát tak na čas se zbalit a vyrazit zpět na Nepal a přenocovat v Lao Tingri (4390m), asi čtyři hodiny cesty, kterou si naši šoféři zkracovali pouští. Projížděli jsme vysokými dunami a dokoce se nám podařilo v písku i jednou uváznout. Bylo to tak padesát metrů vysoko nad pár domečky a netrvalo dlouho a po svahu se k nám vyšplhali tamější domodci aby nám pomohli. Všude kde jsme se s lidmi setkali, byli velmi přátelští. Lao Tingri je trochu větší vesnice s jednou hlavní ulicí. Nebylo tam moc k vidění. Pohled ale za vycházejícího slunce na vzdálené Himaláje byl úchvatný. 
   Kolem sedmé ráno jsme vyrazili směrem k hranicím s Nepálem, vzdálené asi šest hodin jízdy, do Zhangmu, na hranicích již v Kathmandském údolí na 2300 m. Najednou jsme se ocitli vysoko nad údolím s tropickým porostem nad srázy několikstovek metrů vysokýmy, na kamenité, úzké cestě, kde se stěží dvě auta vyhnou, které jsme občas suptící potkávali. Předjíždění a vyhýbání na cestě bez jakáchkoliv zábran a s vyhýbáním občas sesunutých balvanů, kdy se cesta ztrácí hluboko v údolí, je sice pohled úchvatný, ale jízda dost nepříjemná. Když jsme se konečně ocitli na dně v té hloubce (kolik aut tam asi skončí?) a odychli jsme si, po pár stovek metrů jsme zase na vrcholu dalšího údolí a to se několikrát opakuje, než jsme se do Zhangmu dostali. Utrmácení cestou jsme se konečně těšili do hotelu, kde jsme měli spát, ale změna plánu. Prostě v jízdě se bude pokračovat. Naši šoféři a Čamba, náš průvodce se s námi rozloučili, že dál za hranice nemohou a že nás bude čekat autobus na druhé straně. Na celnici zase žádali nová visa a fotky. Kde je ale vzít? Už jsme jim dvě dali po příletu do Kathmandu pro Nepal a na společné vizum Číně. Úředník celnice nám povídá, že to je jednoduché. Vízum s fotkou třicet dolarů a bez fotky třicet pět. Prostě zase nic jiného, než turistická daň. Končně jsme na druhé straně a opravdu nás tam čekal šofér autobusu. Město je položeno na prudkém svahu a všechno je vlastně postaveno kolem hlavní „silnice“, které je v Nepálu ještě v horším stavu, než v Tibetu. Autobus je tedy zaparkován dost daleko. Na hraničním přechodu čeká mnoho aut a není zde kde parkovat. Auta se prodírají tou zácpou až neuvěřitelně. Samozřejmě se na nás vrhli místní, aby nám nesli zavazadla a mnoho žen v rolích vexláků, abu jsme vyměnili peníze. Konečně jsme v malém autobuse bez klimatizace a venku tak třicet stupňů a trmácíme se dalších pět hodin ke Kathmandu. To už jsme všichni dost naštvaní na to, že nás ženou autem celý den.  Náš šofér ale říká, že jedeme do hotelu asi 30 km od Kathmandu do Dulikel a že v Zhangmu bychom se stejně nevyspali s tím, jak tam celou noc jedou auta. Nakonec ale jsme byli rádi. Přivezli nás k hotelovému komplexu s více pěknými domky, vysoko nad údolím s vyhlídkou na Kathmanské údolí a Himaláje. Cestička byla ke konci uzoučká a parkoviště jen mini, že se tam autobus jen stěží vlezl. Když jsem ale viděl, že se tam otáčí a zadní kola se blíží na prudký svah a pomocný závozník vylezl aby klepáním na karoserii dával na srozuměnou, jak daleko může zadní kola dostat nad ten spád, tak jsem to nevydržel. Zavelel jsem zastavit a vylezl jsem ven. Samozřejmě mě všichni následovali a tak jsme se bavili tím, jestli tam spadne, nebo ne. Hotel měl velmi pěkné a čisté pokoje s koupelnami. Prostě paráda. A tak jsme se domluvili, že u večeře ten výlet oslavíme. Po tak dlouhé cestě jsem už neměl žádné čisté tričko na sebe. Měl jsem ale jedno, ve kterém jsem spal a které jsem nechtěl na veřejnost nosit, abych naše tři Rusy s námi náhodou neurazil.  Na přední straně rudý srp a kladivo, s tankem a nápisem „Ruská světová tůra“. Na zádech pak vyjmenované všechny země, které Sovětský Svaz okupoval, včetně sestřeleného Korejského Jumba. Nedalo se nic dělt, bylo jediné jakž, takž čisté a řekl jsem si, jestli nemají smysl pro humor, tak se nedá nic dělat. Stanislav s Igorem přinesli flašku whisky a moje triko mělo takový úspěch, že jsme si trika nakonec vyměnili. Trochu jsem se styděl, to moje bylo staré, mnohokrát prané a to jeho nové, které měla na sobě Ruská výprava, která dosáhla vrcholu Everestu v roce 2003. Cestu jsme řádně oslavili a a druhý den se vrátili do našeho hotelu Tibet House v Kathmandu, kde jsme cestu začínali. Tam jsme se všichni rozloučili a po nákupu suvenýrů další den se rozletěli do světa.

 
Kathmandu

 

               Jaroslav Jerry Mílek – 08/2005 – Ontario - Canada

        návrat

         Stránku připravil Ing.Milan Illnar.


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk