Škola dôstojnického dorastu

 

                                                                               

 

 

Úsměvná vzpomínka na pana profesora Redechu - podle Pepíka Semeráka – náš Jan Neruda.   

 

     Jistě se ještě po létech najdou pamětníci situace,  kdy vážený pan profesor češtiny Martin Redecha,  v době přestávky mezi vyučovacími hodinami nečekaně vstoupil do zahulené umývárky v budově učeben.  Pro sníženou viditelnost  blížící se nulové hodnotě,  se jenom zmohl na výstražné zdvihnutí ukazováčku  a prohlášení:   "Až zde nebude ani molekula cigaretového kouře,  uvěřím,  že studenti nemají na knihy".   Ano, měl nám to právem za zlé!   Byl to moudrý člověk, jak vzpomíná  Pepík Semerák  a jeho linqistické znalosti byly obdivuhodné.   Říkalo se o něm,  že vedle všech běžných evropských jazyků  a  latiny  ovládá i čínštinu.  O jeho univerzálnosti v tomto směru jsme občas měli možnost se přesvědčit,  když rozčilen našimi postoji k jeho bezbřehému úsilí učinit z nás kulturní tvory,  nám ve své linqistické všestrannosti sděloval,  co si o nás myslí.  

     Jednou takhle vyvolal k tabuli  Rudu Mlýnka  - myslím,  že otázkou byl zrovna Jan Neruda.   Marná snaha z Rudy na toto téma něco vydolovat  pana profesora dostala do stavu,  kdy rozlíceně prudkými gesty rukou vyhazoval  zkoušeného od tabule a za odcházejícím ještě vysílal dlouhou sérii  cizojazyčných výrazů.  Z nich vyčnívaly jen ty,  kterým jsme rozuměli,  jako .... stupido,  trottel,  marha,  ox,   durak ... atd, atd .. a na závěr zaznělo…    lajla, lajla.  Za fonetickou transkripci neručím. Tyto poslední výrazy mi, nevím proč,  utkvěly v paměti....

     Jsem jedním z většiny frekventantů leteckého technického učiliště, kteří po reorganizaci letectva byli  přeřazeni do zálohy.

A po patnácti letech .......

     Do našeho týmu  "výstavba technologických investičních celků"  nám byl na přechodnou dobu přidělen  Venca J.  - podsaditý borec středních let s vysokým čelem,  kterému se vlasy přestěhovaly až na záda.  Krátce před nástupem k nám jej vyloučili z podniku zahraničního obchodu,  tehdy působícího někde na dálném východě v jakémsi  jihočínském  kantonu.   Údajně pro nějaký společensko-mravnostní delikt.  Šeptalo se však,  že mu tehdy v osmašedesátém v nestřeženém okamžiku uhnula strana doleva.   Samozřejmě,  že jsme z  Vency lámali nějaké pikantnosti toho  “ mravnostního deliktu s číňankami “.  

     Jednou se nám ale také Venca zmínil,  jakým rozruchem působil on na pláži u moře,  jak na něj děti pokřikovaly a tahaly ho za chlupy na zádech.  Když jsme se ho s účastí ptali,  jak tuto situaci řešil, odpověděl:   "Zpohlavkoval jsem ty žluťásky a řval na ně ..... lajla, lajla!"   V tu ránu se mi zjevila před očima kdysi rozlícená tvář pana profesora Redechy!    Na můj okamžitý dotaz,  co ty výkřiky znamenají  Venca odvětil :  "No víš, to je jako .... odstupte!!"  Pak se však zamyslel a dodal:  " Ale výstižnější překlad je .... táhni do prdele!"   V tu chvíli jsem si s úsměvem povzdechl:   „Tak přece pan profesor uměl čínsky “.

     Rudovi to tehdy patřilo!  V ten den se mu totiž hrubě nedařilo.  A panu profesorovi Redechovi  - alias Nerudovi?  Tomu jsme už tenkrát odpustili  a   s léty ještě mnohokrát.

     A po padesáti letech?

V poslední mojí zaměstnanecké minulosti jsem se velmi často pracovně pohyboval na Slovensku.   Z té doby mám tam několik dalších dobrých kamarádů a přátel, které si rád dobírám poznámkami,  že oni neměli Čecha za učitele slovenštiny,  tak jako já opačně.   A to jsem maturoval  z češtiny v samém  srdci Slovenska  - Kremnici.  Naše vzájemné vztahy však teď neovlivňují někdejší  federální pomlčkové tahanice. 

 

        Zdraví a vzpomíná Honza Líbal četa  I - 4  poručíka Standy Ivánka.

 

 

       návrat

Stránku připravil Milan Illnar


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk